 Po deseti letech vychází kanadské písničkářce Alanis Morissette další hudební počin. Českými hudebními kritiky nepříliš vychvalované album, vyzývavé svým obsahem – interpretka přetočila své album „Jagged little pill“ do akustické podoby.
Když jsem toto CD začala poslouchat poprvé, musím přiznat, že jsem na jeho obsah byla dost zvědavá. Prvotní počin, naopak hudebními publicisty notně vychvalovaný, mě totiž osobně příliš nezaujal. Pilotní megahit „Ironic“, který tehdy obletěl celý svět a vynesl mladičkou Alanis do celosvětových hudebních sfér, jsem tenkrát zaregistrovala více než kvůli písničce samotné spíš díky zajímavému videoklipu.
Album mě příjemně překvapilo a předčilo mé očekávání. Drzost a tvrdost z prvního počinu sice chybí, ale nahrazuje ho vyzrálý zpěv zvládající mnoho rejstříků s bravurní dokonalostí, což je patrné např. ze skladby „You Learn“. Na albu je celkově méně hysterie a více zpěvu – možná tak by se dalo jednoduše charakterizovat. Podle mého názoru by mohlo být i přes protesty některých žurnalistů komerčnější a tedy všeobecně poslouchatelnější záležitostí i přes svůj víceméně nekomerční kabát. Akustické pojetí skladeb s desetiletým odstupem vyvolává poklid a mír na jedné straně a na druhé má jakýsi skrytý hudební sexapel – i v této a první pohled uhlazenější podobě z něj srší energie. Jistě, není to album na první poslech a ti, kdož mají interpretku rádi právě pro vlastnosti, pro které já ji dříve „nemusela“, možná budou nad akustickou verzí ohrnovat nos. Možná někoho nezaujme na první pohled písnička jako megahit, jak tomu bylo například u zmiňované mediálně rotované „Ironic“. Přesto mají ale skladby i po letech náboj a mají podle mého názoru i něco navíc – přibyla kvalita na projevu a jakési něžné a procítěné „něco“. Nová akustická Alanis dává vyniknout písničkám bez krás a šperků v podobě nafintěných aranží a kompozic. Při poslechu máte pocit, jako by Alanis seděla u vás v obýváku a kromě muziky vám nabídla i kousek ze svého já. Podle mě má toto CD větší tah na bránu, než jeho mladší akustický bratr, unplugged pro MTV z roku 1999. Album je v podstatě stejně řazené jako původní „Jagged little ill“, písničky nejsou nijak zvláště přearanžované, jedině snad lze zmínit změny temp nebo zajímavý harmonický úlet ve slokách „Hand In My Pocket“ (docela by mě zajímalo, jak takto písnička vznikala a jestli první harmonickou verzí byla ta skutečně první :-)
O tom, proč album vlastně vzniklo, je vedena řada diskusí, mj. jiné na internetových serverech jsem objevila názor, že si nejspíš potřebovala firma nebo Alanis ještě vydělat. Hm, ošklivě řečeno. Kdyby Alanis toužila po takové vývařovně, věřím, že by nám Jagged Little Pill neznělo akusticky, ale nějaký zkušený sampleman by nám z něj dělal „tuctucárnu“, možná by další tvůrce přidal do klipu nějakou tu žábu, možná rovnou i mloka, anebo by si chemicky pohráli s Alanis původní nahrávkou, nasadili by ji šroubovaně na jinou kostru a ještě by ušetřili za studio. Tady mi ale spíš připadá, že Alanis se dostala do stadia, kdy si zkrátka toto album mohla dovolit vydat – jak by řekla Anička Dajdou – „Phroč ne?“. Možná si byla interpretka i vydavatel vědomi toho, že album bude přijato rozpačitě, protože zkrátka většina populace není zvyklá podobné záležitosti poslouchat, ale připadalo jim vkusné a příznačné oslavit desetileté výročí poněkud originálním způsobem – a jen tak pro srandu si album natočit znovu.. Jsem docela zvědavá, jak si album povede v prodejnosti a poslechovosti. Zdá se, že přes své "mládí" zatím docela obstojně. Podle mého názoru se stane spíš ozdobou stojánku s cédéčky muzikantů, než běžných komercí zhýčkaných hudebních strávníků. Pak ho jistě přivítají fanoušci Alanis a v neposlední řadě i ti, kdo dovedou číst mezi řádky a nepodléhají prvnímu poslechu či nutnosti mít růži zabalenou v celofánovém pytlíku. Osobně přeji tomuto novému kulatému miminku hodně štěstí a moc mě těší, že se mi dostalo do ruky.
|
