Mohlo by se zdát, že destruktivní účinky větru ze Seattlu na power metalové kapely jsou mým oblíbeným tématem. Upřímně řečeno, nejsou. Jde jen o nezbytné konstatování holých faktů. I když se Stormwitch nenacházeli zrovna v nejzářivějším období své kariéry, budiž jim přičteno ke cti, že (na rozdíl od mnoha jiných) nepřistoupili bezhlavě na nová pravidla trhu. Ovšem uvěřit tvrzení Andyho Mücka, že Stormwitch odmítli měnit svůj zvuk a styl hudby by bylo také poměrně nerozumné. Z alba „Shogun“ je cítit lehká tendence ke kompromisům a přizpůsobování se. Co udrželo tuhle nahrávku v kategorii zajímavých, je zejména vyvedená kytara Damira Uzunovice a skutečnost, že k ústupkům za každou cenu se Stormwitch dotlačit nenechali.
Při tvorbě alba „Shogun“, vycházejícího ze stejnojmenného románu Jamese Clavella, se Stormwitch museli vyrovnávat s nezvyklým problémem. Předchozí deska „War Of The Wizard“, ač prezentována již novou sestavou, vznikala ještě pod autorským dohledem původních členů kapely. Nováčci u kytar, Damin Uzunovic a Joe Gassman si však v rámci kompozičního procesu nesedli tak důkladně, že druhý jmenovaný byl z kapely vyobcován a Stormwitch pokračovali dál již jen s jedním kytaristou. Ať už to bylo vlivem změny v sestavě, duchem literární předlohy a nebo prokletým vichrem z hor (tedy bouře ze Seattlu), ve výsledku je „Shogun“ nejchladnější deskou kapely. A pokud jsem si u „Eye Of The Storm“ zoufal nad nehorázným kvantem cukru v drážkách desky, tak „Shogun“ je přesným opakem. Oběma deskám je společný (kdesi vzadu uložený) melodický základ, ovšem tentokrát Stormwitch často prezentují svojí hrubější a až neosobní tvář. Nebojí se vystrčit drápy (někdy až přebroušené), což je znát především na agresivním a ostrém zvuku, ale stejně jako v minulém díle, i tady Stormwitch ztrácí především díky silné nesourodosti desky.
Kde hledat záchytné body? Určitě v melodické „The King Of Wings“ (v pořadí osmá, ale první z těch tradičně rychlých a přímých písní), která jediná by mohla pasovat ke staré tváři Stormwitch. Mimořádně pozitivním překvapením je pak flamencem nasáklá „Seven Faces And Two Hearts“, ohnivá melodie s pořádným nádechem romantiky. A nakonec „I´ll Never Forgive“ , plná tempových změn, motivů, kliček a odboček, výpravně náladová dřina, úlevně vrcholící v melodickém refrénu. Spolu se „Seven Faces…“ jediná z více jak pětiminutových skladeb, u kterých nemám potřebu žehrat nad neúměrnou délkou.
Druhou stranu mince tvoří odtažitě studená „Liar“, neosobně ukřičená „Stranded“ bluesová barovka „Forbidden“, či baladický cajdák na závěr „Somewhere“. Příznivci starých pořádků se asi nejhůř srovnají s „Good Times – Bad Times“, ve kterém bych hledal asi nejintenzivnější koketování kapely s aktuálně moderními trendy.
Jedna z historek vypráví, že při novoročním mejdanu přišla jakási kamarádka kteréhosi kamaráda do zkušebny Stormwitch a poté, co na ní zapůsobila negativní energie, doporučila tuhle budovu navždy opustit. Stalo se. Neshody uvnitř kapely vedly k rozpadu. Dle tvrzení Andyho hlavním důvodem k rozpuštění Stormwitch byla jeho snaha nenechat zničit dlouhodobě budovaná poznávací znamení hudby Stormwitch. Ať tak nebo tak, po vcelku nepříznivě přijatém albu „Shogun“ byla zpráva o rozpadu skupiny sice možná logickým důsledkem dění posledních let, ale přece jen poněkud rozpačitým koncem historie jedné vyvedené power metalové kapely. Naštěstí, jak se ukázalo o dalších osm let později, koncem pouze dočasným.
|
