Až přijde váš čas, může se vám stát, že se dostanete na půl hodiny do Nebe, než ďábel zjistí, že jste mrtví...
PRIMAL FEAR nepatří mezi kapely, jejichž nová alba bych očekával s vrtivou nedočkavostí. Některé desky "Prvotního strachu" mně totiž nebezpečně splývají. Věc, která mě dráždí nejvíc, je přílišný důraz na škatuli power, který se zejména v některých refrénech utápí do hluboké a dech postrádající nenápaditosti (nejvýmluvnějším příkladem budiž placka "Devil's Ground"). Hudba je sice nabušená jak Ralfovy svaly, jenže síla není všechno. A touto metalovou předůrazností bohužel vždy trpí pár písní skoro na každém albu. Když ale tento německý terminátor uvolní své pěsti a přestane se hrozivě šklebit, dokáže svou přitažlivostí atakovat klidně i brány patosu! A jak si v těchto výkyvech stojí novinka? Je někde mezi, v dobrém i zlém.
Vše začíná intrem, což už je dnes trochu "out" prvek, kterého se však plno kapel ne a ne zbavit. Na tomto albu má naštěstí jen necelou minutu, na druhou stranu se v něm ale vůbec nic neděje. Rozjezdová skladba je pak vzhledem k názvu alba překvapením. Žádná temnota, nýbrž přímočará spídová vypalovačka, která vrství jedno klišé za druhým, ale i přesto (proto?) moc příjemně odsejpá. Trojka "Six Times Dead" už atmosféru zahustí. Šlapavá dunivost s Alice Cooperovským refrénem jakoby vznikala v samotných útrobách pekelných. Nastolená hutnost ovšem nevydrží dlouho (což mně nevadí) a "Black Rain" jede zase v jiném tempu. Tentokrát podbarveném dalekým Orientem. Arabské motivy jako vystřižené ze hry Prince Of Persia jsou ovšem do skladby implantovány neorganicky, stojí osamoceně a v jinak průměrném songu poněkud vyčnívají. To s pětkou "Under The Radar" je to jiný pivo. Tíživá power metalová spoutanost upouští uzdu líbivým melodiím, které na podstavci typických postupů kapely působí nesmírně osvěžujícím dojmem. Tento monument však pohříchu znamená předčasný vrchol desky...
Následující "5.0/Torn" i přes orchestrální momenty dokáže zaujmout pouze refrénem, který díky tomu působí jako z jiné písně. A tak je to pořád dál. Každá skladba něčím upoutá pozornost, aby ji na jiném místě rychle odpoutala. Tato zvláštní roztříštěnost nalomuje dynamiku posluchačského zážitku snad až tragickým způsobem. Nejznatelněji pak ve skladbě s typicky heavy power metalovým názvem "Killbound". Zde se totiž v plném světle (tmě) odhalí nešvar podobných písní. Přílišný tlak na pilu bez minimálního melodického vkladu, navíc s doblba opakovaným názvem songu v refrénu působí doslova odpuzujícím dojmem.
Kapitolou, která byla psána sama pro sebe, je pak závěrečný opus, ve kterém se vystřídali všichni členové PRIMAL FEAR (tedy včetně novice Magnuse Karlssona) a výsledek baladické "Hands Of Time" je bez nadsázky fajnšmekrovský.
A resumé? Klasičtí fandové budou zřejmě plně ukojeni. Já ale považuji nové album za krok zpět, zejména oproti předcházející desce, která svou houževnatostí a variabilní tvořivostí dávala tušit, že kapela zraje jako víno a můžeme se od ní dočkat ještě mnoha překvapení. Konzervativní novinka tento vývoj bohužel velmi prudce přibrzdila.
|
