Metalová opera made in Brazil pokračuje. Na místo, kde skončil debut "Luxaeterna" z roku 2005, plynule navazuje druhé album "Shambala". Mnohem více než o regulérním řadovém albu se tedy dá mluvit o hudebním sequelu, který naplno čerpá z odkazu první desky. A bohužel, jak už to tak u sequelů bývá, i zde jde nejvíce o vyždímání toho nejúspěšnějšího z jedničky, aniž by přitom dílo jakkoli dramaturgicky nabobtnalo. Změny, jež album nabízí, jsou pouze kosmetického rázu a protože už chybí moment překvapení, vyznívá "Shambala" o kousek slaběji než debutová deska.
Navíc jakoby se muzikanti nechali ukonejšit úspěchem prvního alba (není třeba dodávat, že největší "haló" bylo zase v Japonsku), z písní na "Shambale" už zdaleka nesrší takový průvan osvěžujícího nadšení a energie. Co hůř, někdy na vás z desky dýchne pocit jisté znuděnosti anebo dokonce (v případě zpěváka Vitora Veigy) ospalosti. Trochu se ubralo i z tvůrčích hrátek a písně jsou tentokrát více (především symfo power a lehce prog) metalově čitelnější. Ani použití etno-tradičních "bong" zvuků už není vnášeno s takovou citlivostí, jsou zde jakoby "z povinnosti", aby se kapela něčím přece jen odlišovala od svých evropských kolegů. Snahu o originalitu tak ubíjí touha zavděčit se co nejširší posluchačské obci, což logicky ústí v poněkud roztříštěný hudební zážitek.
Na albu ovšem nalezneme momenty, kdy velké ambice utichnou a muzikanti veškeré své soustředění koncentrují pouze do pokorné tvůrčí práce, která díky tomu vyznívá mnohem intenzivnějším dojmem, než když je o to prvoplánově usilováno. Přesně takový moment nalezneme pod číslem devět. A stejně jako na debutu vítězí nad zbytkem obsahu baladická píseň. "Firewings" valčíkovým tempem rozehrává nádhernou symfonii vznešených melodií, které jsou uspořádané, nerozvrkočené, nic se zbytečně nekomplikuje a ono to najednou výtečně funguje.
Další písní, která se drží jedné žánrové šablony, je úvodní spídová metelice "Heart Of The Gods", která se nikde uprostřed podivně nezadrhne (jak tomu bylo u rozjezdové skladby debutového alba) a zážitek je tak opět nadstandardní. Jiné písně takové pointy dosahují pouze "lokálně", např. v sólech či lahůdkových refrénech skladeb "Expedition" nebo "Child Of The Universe".
Zbytek určitě není špatný, jen na něj bylo nutné nahlížet přísnými kritickými brýlemi, kterým sílu dioptrií určil vyvedený debut. V celkovém měřítku je to stále výjimečný zážitek, především v porovnání s neoriginalitou válčící (zhruba) miliardou žánrových kolegů. A pokud se napříště povede zklidnit určitou skladatelskou chaotičnost a směsici tvůrčího potenciálu vybrousit do jasnější formy, velmi ochotně své kritické okuláre shodím a přímo požitkářsky rozšlapu.
|
