Máte rádi trojčlenky? Přestaňte se šklebit a zapomeňte na matematiku a přímou a nepřímou úměrnost ;-), tady jde přece o muziku. Na mysli mám (svým způsobem limitované) spolky, plodící své hudební myšlenky jen s tím základním nářadím – jednou kytarou, basou, bicími a vokálem. Spolky, které (drží-li se „přírodních“ zvuků bez umělohmotných berliček) jsou prakticky předurčeny k tomu motat se kolem syrové podstaty muziky. A pojem „syrový“ je v podstatě určující pro tvorbu severomoravanů The Pant. Ti na svém čtvrtém (doufám, že počítám správně) albu servírují svůj hard & heavy rock bez jakýchkoliv kudrlinek, zbytečných kliček či záhybů, na kterých by se jejich jízda mohla zadrhnout.
Výborný, značně tvrdý a čistý zvuk, ostré riffy a nesporné mistrovství v ručních pracech je základem celého dění. Konglomerát staromilských nálad a moderního soundu staví na útočnosti, razanci a nosných (někdy až překvapivě) melodických refrénech, díky kterým přetlaková nálada alespoň občas má možnost upustit páru. A to vše je definováno v úvodní „Don´t Walk Away“ - ukřičená jednoduchá chytlavost, které však zároveň otevře otázku, která mě pak strašila na téměř celém albu. Bude schopný Roman Kočiřík se svým sytě nakřáplým a velice výrazným vokálem udržet pozornost po celou dobu?
Povedlo se, nicméně především díky dvěma odskokům do opracované nepodobnosti se zbytkem alba. Až starowhitesnakovsky mazlivá balada „Time After Time“, ve které Romanův vokál působí najednou velice přístupně a závěrečný cover z minulé desky, zde nazvaný „Your Man“, která svojí spontánní atmosférou dokonale nabudí atmosféru bluesového baru (a zavřu-li oči, tak vidím u mikrofonu statného černocha, tak přesvědčivě tahle píseň zní). Leč podstata alba leží v těch ostatních skladbách a ty jsou (což beru jako největší mínus) sice působivé, ale poněkud na štíru s rozmanitostí. Ve vší konstantní přímočarosti mi chybí trocha hraní si s atmosférou. Že to kluci dovedou, je zřejmé třeba v „Plane Crash“, která svojí destruktivností dělá čest svému názvu a přitom díky výpadku uřvanosti strašně snadno popadne za uši (a to i přes to, že do razantní nálady postupně zapadne).
„Louder!“ není deska na jeden poslech a na jednoznačný závěr. Vlastně se částečně naplnily mé obavy z nastražené pasti, v podobě uklouznutí do atmosférické jednotvárnosti, která se začíná vkrádat do druhé poloviny desky. Jenže, vlastně mi to zas tak moc nevadí. Není to deska na každodenní použití a vhodná pro jakoukoliv náladu. A to by snad mohlo zvyšovat její hodnotu. Jen (pokud nejste zanícení fanoušci hrubého hard rocku) se při potápění do „hlasitosti“ asi docela nadřete. Ale znáte to, kdo hledá najde. A výsledky nejednoduchého hledání si pak člověk vychutná o to víc.
|
