Francie nabídla melodickému světu HEAVENLY a už jen díky tomu se o ní může směle říkat, že neexistuje zbytečně :-). Samozřejmě ale nejen touto kapelou tamější scéna dýchá, své docela ostré růžky z jejího podhoubí vystrkují např. i dnes hodnocení ALKEMYST. Těm vychází (možná překvapivě) reedice jejich debutu „Meeting In The Mist“, pro nás tedy ideální příležitost podívat se na ně blíž.
Album vyšlo po třech demáčích v roce 2003 a žádnou kanónovou díru do světa neudělalo. Nějakou tu trefu ale přece zaznamenalo, a to zejména u fajnšmekrověji založeného publika. ALKEMYST totiž nehrají na efekt, o nějakých hitech ani nemluvě. Naopak, do svého melodického základu sázejí kvantum progresivní kytarové ekvilibristiky a rovný speed metalových žánr tak kroutí k mnohem vrstevnatějšímu zážitku.
Francouzi se ale do progu nevrhají okamžitě, jdou na to velmi pozvolna. Jednoznačnějším žánrovkám patří první třetina alba, která je tím pádem nejpřístupnější a pomalu připravuje posluchače na stále klikatější kompozice. Po minutovém intru na nás vybafne jasná speedovka, ze které občas ucítíme již zmíněné HEAVENLY. Pokud se tak ale stane (i třeba v následném albovém ději), nikdy to nebude na dlouho, přílišnou podobnost totiž francouzi úspěšně vykrejvaj' svojí osobitostí. Od další písně už strukturované kudrlinky přibývají stále znatelněji a do úplného „afra“ se dostanou v závěrečném, téměř 13ti minutovém opusu. Žádné DREAM THEATER onanie ale samozřejmě nečekejme.
Tempová dynamika je tedy namíchána velmi zajímavě, to ale samo o sobě nestačí, vše je potřeba jistit skladatelským umem. A ten ALKEMYST většinou nechybí, i když, pravda, někdy se do přílišné progresivní snahy zamotají až příliš, zapomenou přitom na melodický nebo vůbec NĚJAKÝ zajímavý vklad a výsledek je tak občas neslaný nemastný. To se naštěstí nedá napsat o italském pěvci Roberto Messinovi (zpívá též v SECRET SPHERE), který si se svými hlasivkami dělá co chce. Jeho typický, spídově „měkkosrdcatý“ projev hudbu francouzů velmi zpřístupňuje a na své si tak přijdou fandové méně i více nároční.
V roce 2008 vyšlo druhé album "Through Painful Lanes", které bylo o něco (asi tak o bod a půl) slabší, navíc obsahovalo naprosto zbytečnou, milióntou padesátou cover verzi "Eagle Fly Free" od HELLOWEEN. Takže první desku doporučuju určitě, poslech té druhé už nechám na vašem moudrém uvážení.
|
