Ruku na srdce, Quireboys byli vždycky především rocková kapela. Nikdy ale neměli problém do své hudby importovat jiné hudební nástroje jako harmonika, housle nebo piáno. To je vždycky, samozřejmě s krajany Dogs D´Amour, odlišovalo od zbytku britské scény. Ne nadarmo je pod svá křídla vzala Sharon Osbourne a Quireboys se jí koncem osmdesátých let odvděčili obrovským úspěchem debutového alba "A Bit Of What You Fancy". Pak se ale rozpadli. A už nikdy se do takové formy jako byli zamlada nedostali. Desky jako "This Is Rock N´Roll", "Well Oiled" a "Homewreckers And Heartbreakers" zajisté špatné nebyly. Postrádaly ale vzletnost a nadhled debutového zářezu. Novinková "Halfpenny Dancer" je logickým vyústěním jedné cesty kapely. Quireboys s ní stojí na rozcestí a teď záleží, kudy se dají dál.
Důvod? Nadmíru logický. "Halfpenny Dancer" není až úplně tak řadová deska. Obsahuje směsku starých věcí přehraných do nového, akustického kabátku a svojsky upravených coververzí. Desce dominuje akustická kytara, piáno a housle. Sem tam se objeví i elektrické sólo (jako například ve vynikající "Mona Lisa Smiled"), ale to je spíše výjimka. Což je ale rozhodně dobře, protože deska zní o to zajímavěji. Jen si schválně zkuste poslechnout někdejší hit "There She Goes Again" nebo "Love To Love" od britských Ufo, jak zní v nostalgicky zadumané, respektive westernově rozmařilé atmosféře.
Největší deviza alba je samozřejmě hlas zpěváka Spikea. Dovolím si tvrdit, že není žádný jiný vokalista, který by disponoval takovým chraplákem, který by na druhou stranu byl tak melodicky tvárný. "Halfpenny Dancer" je pro svou akustickou křehkost tím typem alba, kde záleží na zpěvákovi. A to je, myslím si, u Quireboys vždycky dobře. Bez Spikea by se Quireboys totiž mohli snažit jak chtějí a nikdy by jim to nebylo nic platné. Jen se stačí zaměřit na závěrečnou "King Of New York" a je jasné, kdo je tím králem téhle desky.
Čili, cesta, jakou Quireboys touhle deskou vytyčili, se zdá být příslibem do budoucna. Jako vyloženě rocková kapela se podle mého už vyčerpali a tvář, kterou s "Halfpenny Dancer" nastavili, jim po čertech sluší. A bodíky? Už si pomalu začínám připadat jako univerzální fanoušek. Jenže oni skutečně poslední dobou vycházejí výborné desky.
|
