Původně se v Hradci Králové měla šňůra finské Ancary po České a Slovenské republice přelomit do své druhé poloviny. Po zrušení bratislavského koncertu však už turné spělo pomalu ke svému závěru. Ve Strojovně se trojici Calathea, Crow´s Flight a Ancara podařilo vytvořit místní rekord v protahování začátku (hodina a půl je docela nářez…) i docela slušně rozhýbat poněkud řídké osazenstvo klubu. Vážně škoda, že nedorazilo víc lidiček, protože (zcela ve šlépějích pražského koncertu) to vůbec (až na tu návštěvu) nedopadlo špatně. Obzvlášť díky zjištění, že hlavní hvězda večera splnila očekávání a pak také proto, že mé osobní předsudky u předskokanů se ukázaly z velké části jako liché.
S Calatheou naživo jsem měl dosud buď neutrální nebo mírně negativní zážitky. A tak jsem tak nějak podvědomě očekával, že liberečáci předvedou znovu svojí poněkud umírněně studenou show bez náznaku vzruchu. Velice příjemně jsem se spletl! Calathea poprvé (alespoň za mojí přítomnosti) dokázala na pódium propašovat albovou svěžest a hravost, dokázala zachovat svůj nádech melancholie, zpěvandule Markéta rozbila svojí skleněnou zasněnost, zněla velice příjemně a přirozeně a i když diváctvo reagovalo spíš opatrně a zpovzdálí, poprvé jsem měl i pocit, že spojení mezi publikem a kapelou funguje. Setlist kapely byl hodně podobný křtovému playlistu, tedy téměř všechny skladby pocházely z alba „Hotel Loneliness“ a za využití tohoto povedeného materiálu Calathea solidně otevřela páteční večer.
Playlist: ?, Over Real Days, Sad Lines Of Nowhere, House Of Glass, Morning Star, Sin No. 7, One Last Night, Chocolate Blood And Tears
Crow´s Flight pro mě byli velká neznámá. Na adresu tohoto spolku, charakterizujícího se mottem „šest muzikantů-tři národnosti-jedna vize“ (které ovšem po odchodu holandského basáka dostalo krapet trhlinu), nepadaly před koncertem zrovna superlativy. Snad z pohledu očekáváného průšvihu to pro létající vrány nedopadlo špatně. Jistě, jednak naprostá neokoukanost a jednak i nepříliš vydatná chytlavost jednotlivých skladeb tuhle bandu těžko kdy vynesou na vrchol metalového nebe, ale vcelku přesvědčivé provedení písní (až na občasné výlety zpěváka Crowa do zbytečně a marně exhibujících výšek) nenaplnilo černé očekávání. Jednoznačnou hvězdou kapely se ukázal být čerstvý přírůstek v řadách Crow´s Flight, horkokrevný bicmen Ville Karhu, ohromující publikum nejen svým hudebním uměním, ale i svou vypracovanou a odhalenou spodní částí těla. Crow´s Flight mě potěšili hlavně tím, že se stali nejheavíkovštější položkou pátečního programu. Jejich poměrně nevýrazný set sice nepřinesl mnoho hudebního vzrušení, ale nebyla to nuda, ani propadák.
Playlist: Fights Without Glory, The Elf King´s Lies, Mother Night, Run By The Fallen, Heroes Dying Alone, Crow´s Flight, Gabriel
Koncertování s Ancarou začalo vlastně již o pár hodin dřív, než fiňáci vylezli na pódium Strojovny. Vystoupení Ancary předznamenal kraťoučký akustický set při autogramiádě v CMI Melodia, kde kytaristé Juha Wahlstén a Gary Keskinen, společně se zpěvákem Sammym Salminenem vystřihli singlovku „We Paint December“ a titulní skladbu nové desky „Chasing Shadows“. Pohodová záležitost, při které sporadická účast diváctva vlastně naznačila, jak to bude večer pod pódiem vypadat…
Srovnám-li dění ve Strojovně s tím, co popisovala Veronika v reportu z Prahy, tak zásadní rozdíl byl snad jen ve skutečnosti, že zvuk v Strojovně byl dost povedený a že Ancara rozhodně nevypadala nijak nakvašeně.
Spíš naopak, z kluků před koncertem i v jeho průběhu vyzařovala spokojenost. V ostatních záležitostech Ancara potvrdila (soudě podle písemných referencí) svojí formu z Prahy – pozitivně naladěný frontman Sammy Salminen, občas intonačně ne úplně přesný, ale o to víc vtipkující s odvážnými a dobře se bavícími pod pódiem, šlapající kapela (největším hrdinou kapely se pro mě stal „nenápadný“ kytarista Juha Wahlstén, vydatně podporující Sammyho ve vokálech), vylákání Markéty Myškové z Calathey na pódium ke dvěma povedeným duetům, pro mě osobně krapet nenaplněné očekávání při umírněné verzi Idolovského „Rebel Yell“ i postupné vtipné mizení kapely z pódia v duchu hesla „poslední zhasne“ při závěrečné „Farewell“.
Stejně jako v Praze tak lze konstatovat, že podobně vydařené večírky by si rozhodně zasloužily větší návštěvnost. Tak snad – vzhledem k tomu, že Sammy, Gary i Timo Rajala se dušovali, že příští rok jsou tady zase – příště.
Playlist: We Paint December, Scarred, Chasing Shadows, Wait, Lonestar, Tears With A Smile, Bound To Roam (?), Nicole, Rebel Yell, Burn In Hell, Farewell
|
