Odkryji své karty hned v úvodu, k tomuto albu mám velmi osobní vztah. Je to dáno tím, že se mně dostalo do slechů zhruba v době, kdy jsem činil své první metalové krůčky a každou nahrávku, kterých jsem měl tenkrát logicky pomálu, sjížděl přepečlivě a s doslova dětským okouzlením (bylo mně 11 let). Kazeta „Pink Bubbles Go Ape“ byla jednou z těchto „obětí“, nesčetným poslechem jsem odhalil veškeré její mnohdy hodně skryté pikantérie. Byla to má první deska od této kapely, a tak se u mě zároveň nemohlo dostavit obrovské rozčarování jako u těch, kteří hladově vyhlíželi následovníka „keeperů“ a nabídnuto jim bylo něco podstatně odlišného. Přesto se při hodnocení pokusím olámat veškeré nostalgické trny a zachovat co možná nejobjektivnější recenzentskou tvář.
Toto album bylo ve své době skutečně přijato s velikou nelibostí a řada fanoušků HELLOWEEN jej vzala na vědomí až s podstatným časovým odstupem, který zchladil rozjitřené emoce z nenaplněného očekávání. Ale popravdě řečeno, ona se jakási změna dala očekávat. V roce 1988 totiž opustil kapelu zakladatel a výrazný tvůrce hudebního charatkeru prvních třech alb, Kai Hansen. Na oficiálních webových stránkách skupiny je tato událost odbyta stručným tvrzením, které praví, že se tak stalo kvůli vytížení z dlouhé koncetní šňůry. Jen trochu zběhlý fanoušek ale ví, že situaci vyhrotil spíše střet dvou osobností, v egoistickém ringu spolu totiž tehdy bojovali pánové Weikath a Hansen. My, jakožto nebulvární server, nebudeme otevírat staré rány, které jsou dnes už stejně zdravě zajizvené a oba tehdejší sokové spolu dnes bez problémů vystupují na jednom pódiu.
Teď se ale vraťme do bodu, kdy Kai Hansen skupinu opouští, ale protože má talentu jako metalový Leonardo da Vinci, vzápětí zakládá novou smečku GAMMA RAY, jejíž věhlas je z dnešního pohledu bez přehnání srovnatelný s věhlasem „dýňovým“. Náhrada za Hansena byla nalezena v roce 1989, a to v podobě kytaristy Rolanda Grapowa, který se ihned stal jedním z klíčových autorů kapely, když spolu s Kiskem, Weikathem a Grosskopfem stvořil dnes hodnocenou fošnu.
V úvodu popisování alba „Pink Bubbles Go Ape“ (s jedním z nejujetějších názvů i obalů v hudební historii) nelze nezmínit jeho zvukovou produkci, která má velmi specifický odstín. Jeho hlavními ukazateli jsou pop rocková měkkost, vstřícnost a bohužel také určitá neprůbojnost, ve které je znatelně utopena sofistikovaně dávkovaná pompéznost. Nicméně v celkovém kontextu je zvukový feeling namíchán správně a je poplatný hudenímu obsahu, ve kterém je skutečně velmi patrný ústup od power metalu do heavy rockových zákoutí. Jen musíte trochu víc napálit volume.
Zmíněné zjemnění šlo hodně na skladatelskou ruku Michaela Kiskeho, který toho také patřičně využil. Podílel se celkem na sedmi kusech, výhradně autorské položky jsou pak čtyři (včetně povedeného intra). Úvodní „Kids Of The Century“ je jednou z nich. Nejvýraznějším motivem tototo songu je parádně chytlavý refrén a je to právě on, který činí z této jinak průměrné skladby nezapomenutelnou záležitost. Na další „Back On The Streets“ se Kiske podílel s novicem Grapowem a první výsledek jejich spolupráce patří mezi méně povedenou část desky. Skladba sice v rychlejším heavíkovém tempu slušně odsejpá, záchytných melodických držadel je ale pomálu a celkový dojem zůstává poměrně odtažitý.
Následná „Number One“ je (s dovolením) jednou z mých nejsrdečnějších skladeb vůbec. Jde o jedinou (!) výhradně Weikathovu píseň na albu a je to obrovská škoda, protože se povedla na výtečnou. Pohodovou rockovku nadnášejí neskutečně líbezné melodické linky, jejichž refrénový vrchol dotváří text, který praví, že „teď je čas na štěstí a když si budeme věřit, budeme vždy první“. Tato typická morální agitka je tentokrát naprosto uvěřitelná, a to právě díky zmíněnému, nevtíravě upřímnému hudebnímu doprovodu. Jednoduchá a přitom nebetyčně skvostná skladba aneb dokonale fungující patos.
Další „Heavy Metal Hamsters“ (!?! - poznámka autora) spadá svým nábojem do „Back On The Street“ kategorie, až na jednu výjimku, kterou je sólo. Jedno z nejpovedenějších v celé historii kapely, totálně a maximálně melodické, dál už v pozitivním útoku na první signální zajít nelze.
„Goin' Home“ je produkt z Kiskeho dílny a je to kousek velmi zdařilý. Rychlý heavy power metal zde má šťávu a když se k němu přidá chytlavý refrén, sólo probublá swingově "jamující" basová linka, jde po „Number One“ o další z komplexně povedených skladeb. Až se jeden nestačí divit, kde Michael Kiske přišel (po složitě vystavěných skladbách z období „keeperů“) k tak přímočaré a líbivé pohodě. Je to každopádně změna příjemná.
„Someone's Crying“ je první čistá „made in Grapow“ položka. Tou druhou bude hitovka „The Chance“ a obě tyto podařené skladby mají z celého alba nejspídovější aroma. To, že takové písně složil až nový člen je vlastně přímým důkazem, že autoři HELLOWEEN vždycky tvořili co chtěli, bez ohledu na nálepky (samozvaných) kritiků, kteří od nich čekali speed, maximálně power speed metal a nic jiného.
„Mankind“ je další společná píseň dua Kiske/Grapow. Těžko, velmi těžko se proniká do tohoto existenciálně zadumaného hudebního monumentu, jenž má své (obrovské) vnady ukryty hodně hluboko a nechává zcela na posluchačích, aby si k nim nějak proklestili cestu, zadarmo nedává vůbec nic a lehce naproti nám přichází pouze rytmickými motivy v závěru sóla. I ty ale budeme schopni přijmout až teprve s pochopením celého kontextu skladby, do kterého organicky zapadají a nejsou tak vyčleněny, jak tomu bylo u „Heavy Metal Hamsters“. Opravdu stojí za to dát prostor tomuto vynikajicímu songu, který je naprostým opakem veselé „Number One“, se kterou ovšem dohromady vytváří dokonalý, „jin a jangový“ vrchol alba. Bohužel se zde ale také naplno projevuje zvuková slabina, která je právě u tohoto songu nejcitelnější a zmíněnou neprůbojností ubírá opravdu hodně z jeho niterně expresivního majestátu.
Jedinou položkou, na které se podílel Markus Grosskopf (s Rolandem Grapowem) je „I'm Doin Fine Crazy Man“. Tento track se ale bohužel nepovedl a vrací se s ním letargická únava známá z „Back On The Streets“. Na samý závěr alba byla umístěna Kiskeho balada „Your Turn“ a pro tu zase platí výše napsaná chvála, kdy je evidentní, jak rychle Michaelův tvůrčí um dozrával a nabýval rozměrů srovnatelných s těmi Weikathovými. „Your Turn“ je skladatelsky zcela vyspělá skladba, která klasické baladické postupy rozvíjí o Michaelův osobitý styl psaní a výsledek je skutečně lahodný.
Album „Pink Bubbles Go Ape“ přineslo velmi nečekaný hudební obsah, který ovšem zachoval esenicální melodickou podstatu svých předchůdců a byl tak logickým krokem kapely, která díky silným tvůrčím osobnostem prostě nemohla zamrznout v místech, ve kterých by je chtěli (nejlépe navždy) vidět někteří konzervativní fanoušci. Každá změna je těžká a ani tento odvážný posun se neodehrál bez skladatelských škobrtnutí. Celkový dojem z desky ale zůstává velmi pozitivní a pokud k ní přistoupíme bez zbytečných emocí, není možné nepřiznat, že tohle album je prostě zase výborným kusem.
|
