Metalový patos pokaždé smrdí zakuklenou naprděností. Když o víře v "těžký kov" zpívají mladé, hormonama nabuzené máničky, je to ještě pochopitelné (stejně jako u MANOWAR, kteří se tím živí:-)), proč se ale k něčemu takovému snížili věkovití kmeti z GAMMA RAY, tomu opravdu nerozumím. Pokud někdo namítne, že to není poprvé (viz song „Heavy Metal Universe“), budu s ním těžce nesouhlasit, neboť píseň z alba „Power Plant“ byla zpracována s velkým nadhledem, který v propojení s úžasnou melodickou hravostí dodal typickému metalovému klišé křídla, kdežto skladba „To The Metal“ z aktuální desky nese veškeré znaky „hevíkové“ dřevnatosti, která se navíc bere smrtelně vážně. Tato skladba vyšla jako předvoj celé desky a osobně mě vyděsila do té míry, že jsem si pokládal otázky typu: „Co se to kurva děje!?“ či „Nezačali nám „hansenovci“ náhodou trochu senilnět?“. Obavy samozřejmě nebyly zcela na místě, přesto jsem se určitých rozpaků zbavit nedokázal (viz poslední odstavec).
Ačkoliv je důraz na heavy metalovou stylizaci tentokrát poměrně silný, zapšklá okázalost titulní skladby zůstává naštěstí (!) ohraničena pouze její stopáží a zbytek obsahu už prosvětluje typicky melodická, "power/speed" metalová voltáž. Sice bez výrazné snahy o tvůrčí posun, přesto (nebo spíš proto?) může být poslech této desky zase celkem příjemnou záležitostí. V tomto kontextu je ovšem pojmenování alba dle té nejvíce odlišné (a nejhorší) skladby, ke které byl navíc natočen klip, skutečně nepochopitelné. Dobře nepůsobí ani obal desky, který tématickou podobností s předešlými kusy vytváří splývavě zmatečný dojem.
Zmíněná příjemnost poslechu bude hodně záležet na vaší hudební „orientaci“. Konzervativci budou u spídovek jako „Rise“ (s nádherně klenutým refrénem, to se musí nechat) výskat blahem, liberálové desku zkousnou s přivřením jednoho ucha (úplně by se jim pak mohly líbit písně „Empathy“ nebo závěrečná „No Need To Cry“) a ostatní se ukoušou nudou.
Ani ohleduplnost skupiny „konzervativců" nemůže být ale, obávám se, natolik velkorysá, aby přehlédla některé momenty, kdy budou vzpomínky na minulost asociovány brutálně okatým způsobem. Hra na posluchačskou jistotu je tentokrát opravdu hodně patrná (viz trapné vystoupení Michaela Kiskeho v „All You Need To Know", který zazpíval po miliónté TO SAMÉ) a víc než kdy jindy bude záležet na tom, jak moc GAMMA RAY žerete. Vůbec bych se pak nedivil, kdyby se i těm nejoddanějším z vás začala tahle parta díky desce „To The Metal“ už malinko zajídat. Jsem na tom totiž podobně. Největší kámen úrazu přitom nevidím v kopírování předešlých postupů, ale v pocitu odosobnění, který z desky přímo sálá a na sto honů zavání komerčně-marketingovým kalkulem.
|
