Která alba uplynulé dekády jsou pro mě ta nej? Je dost možné, že když se mě zeptáte za deset let na tu samou otázku, nenapíšu vám úplně identický seznam. Holt člověk se mění, některá alba, která jsem opěvoval v době jejich vzniku pomalu upadají v zapomnění a některá alba teprve dozrávají. Desek, které mě v uplynulých deseti letech oslovily, je obrovské množství. Takže ty položky, které jsou uvedeny dole, berte jen jako abecedně srovnaný reprezentativní vzorek toho, k čemu se strašně rád vracím.



Sebastian BACH - Angel Down (2007)
Bylo docela tristní sledovat, jak se tenhle chlapík s andělskou tváří a fenomenálním hlasem od svého vyhazovu ze Skid Row (a vlastně ještě i v době působení v tomhle spolku) trápí. O to větší potěšení mi pak přinesla tahle neskutečnou energií natřískaná deska.

DEMONS AND WIZARDS -Demons And Wizards (2000)
Který z nich je démon a který čaroděj? Když se dvě významné persóny metalového nebe spojí ke společnému projektu, lze očekávat porci skvělé muziky. Ovšem tak dokonalou symbiózu toho nejlepšího, co si přinesli slepý strážce Hansi a zmrzlík Jon ze svých domovských spolků, jsem nečekal ani v nejdivočejších snech. Jejich „Fiddler On The Green“ je synonymum pro metalovou dokonalost.

ELVENKING - Two Tragedy Poets ... And A Caravan Of Weird Figures (2008)
Nejoblíbenějším stylem uplynulého období se pro mě stal folk metal, obzvlášť pak jeho severská líheň. No vida a nakonec jako nejpovedenější kousek mi z toho vyšlo zatím poslední album italských elfíků. A to ještě navíc v době, kdy se Elvenking od kořenů folku pomalu přesunuli k power metalu. Ovšem vzpomínka na vlastní kořeny v podobě akustického alba ukázala, že Elvenking se všem kotlíkářům (a že ve výběru se statečně prali Korpiklaani, Ensiferum, Falconer či Týr) můžou stále ještě lehce vyrovnat.

JON OLIVA´S PAIN – Maniacal Renderings (2006)
Rozervaná duše floridského barda namalovala svůj další šílený obraz. Tohle album mělo vyjít pod značkou Savatage. Nejen proto, že Jon vytáhl z archivů riffy, pod kterými byl podepsán brácha Chris, ale hlavně proto, že duch Savatage se na téhle nahrávce doslova zhmotňuje. Album, které mě přivedlo k zamyšlení, jak by Savatage asi mohli znít, kdyby Chris nepařil někde v metalovém nebi, ale proháněl struny ještě pořád na zemi. Dokázali by s Jonem stvořit něco ještě lepšího, než je tahle nahrávka Jonovy bolesti? Pokud ano, asi by pojem genialita získal zcela nové rozměry. Deska, která má potenciál rozsápat vám duši a vymačkat z vás poslední slzu.

NIGHTWISH –Wishmaster (2000)
Nightwish jsou fenomén a v tomhle seznamu nemůžou chybět. Otázka, kolik ze své jedinečnosti získali hlavně díky ledové královně Tarje zatím ještě nehučela v palicích ani těch největších skeptiků a vlastně by bylo možné uvést zde většinu alb, která z pera mága Tuomase vypadla. Ale „Višmástra“ mám prostě nejradši.

SAVATAGE - Poets And Madmen (2001)
Nostalgie. Mluvíme-li o tom nejlepším, Savatage u toho prostě nemůžou nikdy chybět. A to i přes to, že se zařazením téhle desky mám trochu černé svědomí (možná tady měla spíš být Avantasia, Serenity nebo Sabaton). Jenže je to jediné album, které Floriďani vypustili v tomhle tisíciletí do světa. Nenechte se zmást, básníci a šílenci svojí sílu mají. Jen z těch kousků, pod kterými je v tomto tisíciletí podepsán Jon Oliva, jsou prostě tím třetím vzadu...

SONATA ARCTICA – Unia (2007)
Skláním se před odvahou (a uměním) Tonyho Kakka. Bylo přece tak jednoduché držet se osvědčených kvapíků a asi by nikdo ani necekl. Sonatu jsem do vydání „Unie“ miloval. Jak nazvat stav, který ve mně tedy vyvolalo tohle album? Závislost... Pro předunijní fanoušky asi šok, ale pokud posloucháte s otevřeným srdcem, hlavou i ušima, musíte na konci spontánně zatleskat.

TIMELESS MIRACLE – Into The Enchanted Chamber (2005)
Nadějní melodici ze Švédska se v tomhle výběru objevili z toho prostého důvodu, že jejich prvotinu považuju za jedno z nejsilnějších debutových alb uplynulé dekády - nejvážnějším soupeřem byli severští sousedé Excalion, ale přece jen, zázraci ze Švédska se stali skutečně malým zázrakem – záplava dechberoucích melodií a kvapíková energie (jo, tohle mohli být nástupci Sonaty Arcticy, postupně odplouvající do přemýšlivějších vod) naznačovaly ohromný potenciál kapely. Bohužel, těžko říct, jestli došly nápady, energie nebo chuť, Timeless už se od té doby neozvali. Sice upadli do ticha, ale rozhodně ne do zapomnění.

TRANS-SIBERIAN ORCHESTRA – The Beethoven´s Last Night
Jon Oliva je prostě génius. Těch, kteří těží z odkazu klasických mistrů je celá řada. Těch, kteří svojí potencí dokáží tenhle odkaz kopnou ještě o level výš je nenápadná hrstka. A na jejich vrcholu stojí uječený Jon, který se svými kumpány tímhle koncepčním opusem napsal další definici dramatičnosti v kovovém světě.

VAN CANTO – Hero (2008)
Někdy je to jen o chytrém nápadu. Pětka zpěváků, posílená o bubeníka, dokázala ve světě svázaném pravidly a klišé rozpoutat revoluci. Chápu ty, kteří tuhle bandu nesnáší, protože boření mýtů se prostě ne vždy odpouští. Mě svojí lehkostí, objevností a power metalem á capella posadili na zadek.

Ač jsem vyčerpal deset položek, dovolte mi zmínit ještě dvě má nejzásadnější alba domácí (tedy československé) scény.

CASTAWAY - Over The Downing Water (2006)
Juknu-li o pár řádků výš, ťuknu hned o dvě zmíněné kategorie. Nepostradatelnost Savatage a genialita debutového alba Timeless Miracle. Naštěstí na rozdíl od obou zmíněných kapel Castaway stále fungují. Po stopách Savatage, Threshold či Evergrey zamířili trosečníci svým debutem do hvězdných sfér progresivního nebe. Pokud mi někdo stoprocentně vyrazil dech, byli to právě sympaťáci ze Slovenska. A když jejich „Over..“, snad tisíckrát protočené přehrávačem, poslouchám s odstupem čtyř let od jeho vydání, stále na něm nacházím něco nového. A stále lapám po dechu.

CRUEL – Ekvilibrium (2008)
Nesmírně poutavá a dramatická šachová partie. Skvělá muzika, moderna s poetickou duší, skvělé texty. Tohle je život…, ale to už jsem říkal před dvěma lety…