„Long Live Rock´n´roll“, „Kill the King“, „Stargazer“, „I Surrender“,...už jenom možnost slyšet na živo některou z těchto skladeb byla sama o sobě dostatečnou propagací akce, která se v MoR Café konala. A co na tom, že za mikrofonem nebyl sám velký Dio a nedostavil se ani „ten správný“ Blackmore – spousta lidí stejně předem věděla, že tenhle koncert bude pecka, kterou si fanoušci Rainbow nemůžou nechat ujít. I když se klub plnil celkem zvolna, nakonec dorazil docela slušný počet fanoušků – i když úplně plno nebylo. Publikum ale v průběhu večera ukázalo, že o dobrou atmosféru se kapela bát nemusí.
Večer otevírala kapela Staří psi a musím uznat, že tentokrát byla volba předkapely opravdu citlivá. Kapela ostřílených blues-rockerů navodila skvělou atmosféru. Vokalista Pavel Svoboda se za mikrofonem střídal s kytaristou Lubomírem Juhaňákem a oba jistě potěšili uši přítomných svými příjemně nakřáplými vokály. Pozornost na pódiu na sebe poutal i další kytarista – Miroslav Sova, který na svůj nástroj opravdu válí a sledovat jeho sólíčka je radost. Kapela se může chlubit třeba předskakováním Nazareth a jejich pohodový projev publikum pěkně rozproudil. Ačkoli během setu většina spíš jen postávala a maximálně si pokyvovala hlavou, ohlas mezi skladbami byl velký a potlesk vřelý.
To, co přišlo potom, nenechalo nikoho na pochybách, že důvodem, proč se kapela nejmenuje přímo Rainbow, rozhodně není to, že by byla jen nějakým ubohým stínem zašlé slávy. Ačkoli se nám na pódiu představili Over the Rainbow, byl to víc než plnohodnotný přenos přes duhu rovnou do zlaté éry kapely. Už otvírák „Tarot Woman“ musel většinu pamětníků dostat do kolen. A nejen pamětníků – tohle byl zase jeden z těch koncertů, kde se vedle sebe lehce sešly tři generace a nadšení byli úplně všichni. A vlastně nevadilo, že člověk po prvních tónech očekával nástup majestátního hlasu velkého Ronnieho a místo toho se ozval Joe Lynn Turner a za kytarou stál místo Ritchieho Jürgen – podle ohlasů to publiku ani v nejmenším nevadilo. Ještě aby jo, kapela nedopřála fanouškům ani chvíli klidu. Hity následovaly jeden za druhým – vždyť taky bylo z čeho vybírat. Dočkali jsme se nakonec skoro všeho, co by si srdce mohlo přát. Kapela mapovala svou historii opravdu pečlivě, takže vedle vlastních skladeb si Turner poměřil své pěvěcké síly nejen s Diem, ale i s Bonnetem a Doogiem Whitem. A fungovalo vlastně úplně všechno. Publikum samozřejmě nejvíc oceňovalo profláklé kousky „Man on a Silver Mountain“, „Long Live Rock´n´roll“, „Kill the King“, u nás tak oblíbenou „I
Surrender“ či majestátní megaopus „Stargazer“, při kterém člověku běhal mráz po zádech a tajil se dech. Ačkoli právě tady se ukázalo, že rozdíl mezi oběma zpěváky přeci jenom je – protože skladby, které nazpíval Dio, dokáže znovu tak úchvatně zazpívat jen jeden člověk – a to zase jenom Dio. Turner byl ale přesto naprosto famózní a ačkoli některé epické momenty v závěru skladby prostě nevyzněly tak, jak by měly, stejně bylo ono: „Where is your star? Is it far? Is it far? Is it faaaaaar?“ absolutním vrcholem večera.
Osobně jsem hodně ocenila i méně tradiční skladby. Při „Jelous Lover“ jsme se od Turnera dočkali úchvatné pěvecké exhibice (tu pohybovou předváděl celý koncert), hodně zábavná byla skladba „All Night Long“ a parádně vyzněly i oba pomalejší kousky – „Street of Dreams“ a „Ariel“, ačkoli druhá jmenovaná nezazněla celá a tak jsme bohužel přišli o tu parádní gradaci v závěru. Kapela byla očividně plná energie a hraní si užívala. Většinu pozornosti na sebe poutal Turner, který se ukázal jako rozený frontman a bylo ho plné pódium. Blackmore junior se taky potatil a v kytarovém souboji se svým tatínkem se držel víc než statečně. Došlo i na parádní sólo na bicí a tak měla show všechny předpoklady k tomu, aby většinu lidí aspoň na chvíli přenesla do minulosti se vším všudy.
Jako první přídavek zazněla rozverná hitovka „Since You´ve Been Gone“, po které Turner nasadil tmavé brýle a rychle nás přenesl zpět do epických vod se skladbou „Gates of Babylon“, která pro mě znamenala druhý největší hudební zážitek večera, hned po „Stargazer“. Nedokázala jsem si představit lepší závěr a tak mě trochu překvapilo, když se kapela vrátila ještě jednou a na úplný závěr zahrála trochu nečekaně skladbu „Spotlight Kid“.
Co se mě týče, ke spokojenosti mi chyběla už jen „Rainbow Eyes“, ale to už je jen malý detail. Jinak to totiž nemělo chybu. A tak mě napadá, že je možná dobře, že sestava nebyla úplně taková, jak by si ji asi většina lidí přála. Nejsem si totiž jistá, jestli by slabší povahy ještě větší dávku hudební extáze unesly.
|
