Koncem devadesátých let to vypadalo, že s rockovou muzikou je definitivní konec. Druhdy vlivné kapely se rozpadaly jedna za druhou a ty co zbyly se plácaly na úbytě posluchačského zájmu. Začaly honit módní trendy nebo jim prostě došly nápady a desky, které vydaly, nestály jednoduše za nic. Rockový fanoušek si určitě pamatuje, jak se těšil třeba na nové album Mötley Crüe po reunionu s Vincem Neilem a místo toho dostal elektronickou splácaninu „Generation Swine“ , jak Warrant drze vydali příšernou „Belly To Belly“, Van Halen absolutně nemastnou neslanou „trojku“, kterak Tracii Guns nevěděl jestli má pod hlavičkou L.A. Guns hrát hardcore po vzoru Biohazard a koho vlastně postavit za mikrofon a Kiss se potáceli mezi možným comebackem v maskách a grungeovým repertoárem „Carnival Of Souls“.
Pak do toho přišli Buckcherry se svou prvotinou a kdekdo je vítal jako zachránce rock n´rollu. I když se pak po nich slehla zem, rock n´roll se nakonec vrátil s plnou parádou. A po comebacku Buckcherry kapele svou službu vrátil, když se deska „15“ vyšplhala až na platinovou metu. V roce 1999 jsem Buckcherry také uvítal. Jejich debut se mi líbil, zněl přesně tak jak by si asi Duff McKagan představoval svou vládu v Guns n´Roses. Měl drzý punkový ksicht, nechyběly slušné melodické nápady (takovou „Lit Up“ podle mě dodnes kapela nepřekonala). I další „Timebomb“ nebyla špatná deska a i když to po ní Buckcherry dočasně zabalili, zůstala po nich slušná hudba. Od jejich comebacku v roce 2005 se sice stali uznávanou formací, ovšem prvotní kouzlo vyprchalo. Nahrávají prostě desky, které se od nich očekávají a které neurazí. A novinka „All Night Long“ na tom nic nemění.
Nechybí dobré nápady jako v „Our World“, „Never Say Never“ nebo v „It´s A Party“, ale ani absolutně zbytečné kousky v podobě pomalejších „These Things“ či „I Want You“. Dobře zahrané, dobře zkomponované, s hitovým potenciálem. Jen ta energie, se kterou vtrhli koncem devadesátých let na scénu, chybí. Za tu dobu se totiž objevila další generace podobně znějících kapel – Hardcore Superstar, Crashdïet, Gemini Five, Crazy Lixx a další. A svým učitelům jako Mötley Crüe, Guns n´Roses nebo Kiss, se nikdy, pokud tedy tyhle legendy byly při síle, Buckcherry rovnat nemohli. A když k tomu připočteme ještě místy docela nepříjemný hlas Joshuy Todda, tak to tak slavné už vůbec není.
Na druhou stranu „All Night Long“ vyložená blbost taky není. Na to jsou Buckcherry (všimněte si názvu, což je vtipná přesmyčka jména Chucka Berryho) moc chytří. Jsou tu dobré věci, je tu i vata. Prostě taková deska pro konzumní americkou společnost. A právě tam Buckcherry asi míří. Možná je příště uslyšíme v dalším pokračování puberťácké ságy „Prci, prci, prcičky“. Pořád lepší, než aby tam hráli ti otravní Blink 182.
|
