Když jsem se před dvěma lety zapovídal s Ďuro Toporem před koncertem ve Výravě, podařilo se mi spáchat asi nejpohodlnější rozhovor, ke kterému jsem se kdy dostal. Ďuro je totiž velice povídavý člověk, který vám během odpovědi na jednu otázku dokáže sebrat z pusy kupu dalších nachystaných otázek. A protože se ve skvělé formě hrající Tublatanka vrátila zpět na místo činu, nemohl jsem si odpustit další kolo rozhovorů s basákem téhle slovenské legendy.
Hned na úvod musím vzpomenout náš rozhovor z před dvou let, kdy jsi zmiňoval, že koncert je dobrý tehdy, když závidíte. Který z koncertů za ty uplynulé dva roky byl takový, že vám ostatní mohli závidět?
Samozřejmě, že koncert se někdy vydaří a někdy se vydaří méně. Záleží na mnoha aspektech, na počasí, na návštěvnosti, na výkonu elektrického proudu, který někdy bývá slabý, a pak máme pocit, že nám to nehraje, ovlivňuje to spousta věcí. Ani nevím, který by to mohl být. Jednak zapomínám, už mám věk na to, abych zapomínal a koncerty se vždycky snažíme hrát do maxima, s maximální vervou, vitalitou a výkonem. Tak nějak si nemůžu vzpomenout na nějaký výjimečný koncert. S návštěvností jsme na tom dobře, na Tublatanku stále chodí nejen věrní fanoušci, ale i noví, kteří dorůstají a zjišťují, že Tublatanka hraje muziku, která jim vyhovuje. Takže nás to těší, je to v pohodě, momentálně mě ale nenapadá nic, co bych vyzdvihnul. Možná nějaké loňské festivaly, hráli jsme v Ružomberku, kde bylo na náměstí 5000 lidí, což bylo úchvatné, protože předtím jsme tam hráli koncert asi před deseti lety a nebylo to s návštěvností zrovna bůhvíco. Teď jsme to brali s rezervou, že uvidíme a najednou jsme zjistili, jaký tam je dav a ten navíc ještě i zpíval a znal některé věci nazpaměť, tak to bylo úžasné. Takže červnový koncert v Ružomberku.
Změnilo se něco zásadního za ty poslední dva roky v životě Tublatanky?
Jsme o něco zdravější, starší a sehranější, možná jsme i v některých věcech vyhraněnější. Maťo se oženil, vzal si svojí dlouholetou přítelkyni a splnil se mu sen, narodila se mu dcera Barborka, tohle jméno se mi hrozně líbí, protože moje babička z matčiny strany se jmenovala Barbora. Takže Maťo má dceru, je hrozně šťastný a užívá si to.
Takže lze očekávat od Maťa v dohledné době nějakou písničku o či pro Barborku?
To nevím, všechno je možné, nemůžu odpovídat za něho, ale je pravda, že Maťova manželka Mirka napsala skladbu, kterou věnovala Maťovi, ta je i na cédéčku. Je na něm i víc věcí, na kterých se Mirka podílela spoluautorsky. Takže Mirka napsala skladbu pro něj a pro nás.
Pojďme tedy k cédéčku "Svet v ohrození". S představováním už jsi začal, můžeš o něm říct něco víc?
Cédéčko jsme připravovali celý rok, začínali jsme zkoušet v Topolčanech, kde bydlím já s Petrem (Schlosserem, bubeník Tublatanky, pozn. autora), oficiální zkušebna je sice u Martina v suterénu, tam máme takovou tu správnou kapelní zkušebnu vy tlumenou kobercem, spousta aparatury, kytar a má to správnou atmosféru, ale tam jsme nemohli zkoušet, protože děťátko bylo malé a tak abychom nerušili, jsme začali v Topolčanech. První půlku skladeb jsme vytvořili tady a druhou polovinu už u Martina. Nahrávali jsme ve studiu Jura Kupce, což je renomovaný producent na Slovensku, dělali jsme s ním už třetí album. Ďuro dělá se spoustou interpretů, navíc je sám aktivní kytarista u Petra Cmoríka, což je slovenský Zlatý slavík, produkoval takové věci jako je Jana Kirschner nebo No Name. S Ďurom máme stejné vlnové délky co se hudby týká, pohledu na kytary, jak by to mělo znít, jak by se měly vystavět skladby, takže Ďuro se na tom podílel i producentsky. Nahrávali jsme to třicet šest dní, nejvíc času tam strávil Maťo, který měl dvojitou, možná trojitou práci, protože nahrával kytary i zpíval a navíc byl dominantní i při mixování. Takže tohle je nejdéle nahrávané album Tublatanky. Tím pádem je i nejdražší, nebylo to laciné. Co se týká obsahu, řekli jsme si, že nebudeme dělat žádné kompromisy pro rádia, to znamená, že texty jsou takové, jak jsme to cítili, jsou tam protestsongy, vlastně už název CD a pilotní skladby "Svet v ohrození" je takový, chtěli jsme upozornit na to, že se něco děje ve světě a není to v pořádku, že to tak cítíme, že to tak vnímáme. Je to každý den na obrazovce ve zprávách, tak jsme se k tomu chtěli vyjádřit. Vyjadřujeme se tam k politikům i politice, filozofii současného světa, jak to tu funguje, co se týká ekonomiky a ekonomických mafií, drog a globalizace samotné. Samozřejmě jsou tam ale i skladby o lásce, pravé rockové slaďáky a v jedné skladbě jsme použili i smyčcový orchestr.
Začíná festivalová sezóna. Tublatanka se letos chystá na Masters Of Rock i na Benátskou, což považuju za vynikající úspěch. Máš rád festivaly nebo ti vyhovuje víc intimnější atmosféra, malá pódia?
Těžko specifikovat. Nejde o velikost. To nejlíp vědí ženské, že o velikost nejde (smích)). Jde o tu atmosféru, může být mega festival s velkým pódiem, ale když lidi kapelu neznají nebo nechtějí, není to ono. Naopak může být malý, útulný, zakouřený klub a vznikne tam tak úžasná atmosféra, že komunikace je při každém pohybu nebo při každém slově. V zásadě mám rád festivaly, obecně mám rád, když hrajeme před našimi fanoušky naživo, což je náš zásadní požadavek, když máme někde vystoupit. Co se týká Masters, tak tam se nás pořadatelé pokoušeli dostat už dřív, ale problém byl v tom, že jsme se nemohli dohodnout na ceně a Tublatanka je kapela, která nechce hrát pod cenou, nechceme se podbízet. Máme dost koncertů a nabídek, nemáme ani zdaleka tak vysoké ceny jako některé vrstevnické kapely na Slovensku, nejdeme do megačísel, ale svojí cenu si držíme. Vážíme si sami sebe. Stejně tak na Malé Skále, tak jsem dal ještě podmínku, že nebudeme hrát ve stanu jako před pár lety. Nevěděli jsme do čeho jdeme a najednou "tady hrajete". My jsme se vydali k velkému pódiu a prý "nenene". Tak jsme došli do stanu, tam hrála nějaká slovenská kapela a měla tam asi sedmdesát lidí. Říkám si "do čerta, čo to má byť..."
Naštěstí, když jsme hráli, tak se ten stan naplnil až do plna, mohlo tam být tisícpětset lidí a pak jsme se šli podívat na hlavní pódium, kde hrála nějaká pofiderní anglická skupina, hrála příšerně, byla to nuda, lidi byli unudění, tak jsme si říkali, že něco není v pořádku. Naštěstí tentokrát přišla nabídka, že akceptují naše požadavky, těší nás, že budeme hrát mezi Gary Moorem a Stratovarius. My to děláme tak, že nehrajeme na stejných místech, dřív jak za dva roky, jednoduše abychom byli vzácní. A stejně tak nebereme festivaly, když nedostaneme vhodný hrací čas, protože si myslím, že Tublatanka je kapela, která si zaslouží nějaký renomovaný čas.
Při pohledu na váš koncertní rozpis se zdá, že v Čechách hrajete víc než na Slovensku, čím to je?
Tohle léto je to tak. Čeští pořadatelé byli aktivnější, minulé roky jsme Čechy možná zanedbávali a teď to tak jednoduše vyšlo, nebyl to žádný záměr. Na Slovensku hrajeme taky docela dost, máme tam taky nějaké festivaly. Nedohodli jsme se s jedním pořadatelem, který dělá na Slovensku velké festivaly, protože vloni se nezachoval korektně a když někdo zaměňuje kamarádství za obchod a zneužívá to, tak u nás nemá dveře otevřené. Takže možná i proto hrajeme víc v Čechách, ale není to záměr.
Nedávno vyšlo v edici Opus 100 druhé a třetí album Tublatanky. Do toho můžete nějak zasahovat nebo tyhle reedice jdou mimo vás?
To je čistě jejich záležitost, oni mají vydavatelská práva. Je to dobré pro fanoušky, neboť ne všichni mají tyhle desky, takže pro tu mladší generaci je to určitě plus. Na našich webových stránkách už bude i obchod, kde bude maximální možná nabídka nosičů Tublatanky, bude tam staré i nové DVD, které v těhle dnech finišuje, už je v podstatě sestříhané, dneska má přijít pan režisér, který nám to přinese k náhledu již sestříhané. Takže už bude možné řešit obchod přímo, ne jen přes fanklub.
Co bude na tom zmíněném DVD?
V podstatě to bude záznam z loňského vánočního koncertu v Praze v Retro klubu. Jsou to dva koncerty, protože byl velký zájem a pořadatel nás požádal, jestli by nebylo možné udělat koncerty dva, tak jsme je udělali, režisér použil videozáznam z obou koncertů, ale zvuk bude bohužel jen z toho prvního koncertu, protože, záznam z prvního koncertu jsme sice nahráli, ale když jsme si to šli přehrát, tak tam nic nebylo nahrané. Doteď nevíme, jestli to byl nějaký skřítek, ten záznam prostě zmizel, naše studio jednoduše selhalo. Nic na tom nemění ale to, že ten druhý koncert byl svojí atmosférou ještě lepší než ten první, ale z úcty k těm lidem, kteří přišli, jsme si řekli, že nastříháme obrázky i z toho prvního koncertu. Samozřejmě je lepší vybírat ze dvou koncertů, aby to bylo pestřejší.
K 25-tiletému výročí kapely jsi chtěl dát dohromady starou sestavu kapely. Podařilo se ti to?
Byl pokus, byla i jedna zkouška, ale bohužel Palo Horváth už na druhou zkoušku nepřišel. Maťo na to nemá nervy a já ho chápu, protože jsem část svého života prožil se starou Tublatankou jako technik, takže vím, že to není jednoduché. Je to velmi těžké dát je dohromady. Ďuro Černý ten by chtěl, já bych taky chtěl, protože to považuju za velmi dobrý obchodní tah, doufám, že se to někdy podaří, ale musí chtít všichni a musí se dohodnout, což se zatím nepodařilo.
Jak sleduju tvoje manažerské aktivity, považuješ se víc za managera nebo hudebníka?
To je otázka (smích)). Co se týká platu, jsem hudebník, ale co se týká objemu práce, tak managing mě plně vytěžuje. Dělala se deska, křest desky, teď děláme billboardovou kampaň a opravdu je velmi složité získat peníze na kampaň od sponzorů. Většinou to řeším tak, že to jsou moji kamarádi nebo spolubyznysmani, se kterými mám obchody, protože kromě hudby mám ještě i jiné aktivity, takže kapelu vlastně podporuju i tímhle způsobem. Nejsem schopen odpovědět, ale určitě víc mě vytěžuje managerování. Dřív jsme měli managera, ale stále byly nějaké problémy, stále jsem měl pocit, že kapela bere míň, než si zaslouží, méně hraje, než si zaslouží, stejně tak jeho přístup nebyl takový, jak by si kapela zasloužila a myslím si, že tou mojí troškou se to podařilo pozdvihnut a kapela má takové renomé, jaké si zaslouží.
Jedna otázka nesouvisející s muzikou. Na stránkách Tublatanky je zmínka o tom, že ses zúčastnil Mistrovství světa umělců ve fotbale. To musel být hodně zajímavý zážitek.
Já jsem kdysi jako dítě hrál fotbal, potom jsem přestal a když jsem začal stárnout a zjistil jsem, že už nemám takovou kondičku, tak jsem začal hrát sálový fotbal. Jenže jsem si přetrhl křížový vaz, chodil jsem o berlích a o holi asi půl roku a přitom jsem hrál koncerty. Pak jsem dostal nabídku odehrát pár zápasů za Mufuza. Mufuza, to je obdoba české Amfory, Mufuza znamená "Mužstvo futbalových zázrakov", samozřejmě v uvozovkách, protože tam se sejdeme různí exoti, jsou tam samozřejmě dobří fotbalisti, ale jsou tam i meganemehla, ale ti dělají šou a možná právě ti přitahují diváky. Teď v neděli, dva dny po tomhle rozhovoru je velká benefiční akce, fotbalovými zápasy pomáháme dětem, ať už postiženým nebo dětským domovům, vždycky jde o nezištnou akci a teď právě hrajeme s výběrem slovenských hokejistů z NHL, bude to v Trenčíně a je to už druhý ročník a vloni to byla vydařená akce, už se tam těším. K Mistrovství, přiznávám, že to byla moje nejúžasnější dovolená, byli jsme v Rusku na pobřeží Černého moře v Novorossijsku, bylo nás tam dvacet čtyři chlapů a žádná žena. Bydleli jsme v letovisku na pobřeží a byla to nejlepší dovolená, jakou jsem kdy zažil, protože devět dní byla sranda, smích až nás z toho břicha bolela. Rusové jsou velice milí, jsou to Slované, rozuměli jsme si s nimi ne až tak jazykově, ale spíš lidsky a byli tam pěkné baby. Po pátém šestém dnu už jsme si říkali, že už není na čem se smát, ale bylo pořád, řehtali jsme se až do posledních chvil.
Prožíval jsi účast Slovenska na aktuálním mistrovství světa ve fotbale?
No jasně. Když jsem koukal na zápas s Itálií, tak jsem při góle tak strašně zařval, že moje starší dcera z toho zkolabovala, protože se lekla, že se mi něco stalo, manželka vyběhla nahoru po schodech, že co se děje a já jsem vřískal jako nejortodoxnější fanoušek. Mám radost, že se to trenérovi a hráčům povedlo, protože slovenské mužstvo bylo zatracované a moc se nám nedařilo. Mám krásný zážitek, kdy mi psal Nikolas Krofta, celkem známý novinář, člověk, který momentálně pracuje v nějaké německé agentuře, která zastupuje hromadu renomovaných kapel, prý "Ďuro, co to děláte?" A já mu psal: "Dáváme Italům na piču". Pak mi odepsal „za chvíli se asi budu prát, jsem v italském baru v Manheimu a tady to vře". Po zápase jsem mu volal, bál jsem se, že bude někde na pohotovosti, ale bylo všechno v pořádku, jen říkal, že šlo do tuhého. Takže ještě i tohle mě potěšilo, že bratři Češi nám drželi palce.
Maťo před dvěma lety na pódiu pronesl, že koncert, který právě hrajete, je infikace Tublatankou. Jak dlouho předpokládáš, že ještě budete svět infikovat svojí hudbou?
Co nejdéle, máme ještě nedosažené mety, snažím se dotlačit kapelu do možná až neuvěřitelných
věcí, ale mám svojí vizi a neopustím ji. Funguje nám to, hrajeme dobře, vypadáme dobře, relativně jsme zdraví, tak proč bychom nemohli pokořit Jandu a Olympic, nebo takové Rolling Stones. Už jsem na Slovensku slyšel takové lichotivé přirovnání, když si nás kdosi objednával, tak prohlásil, "chceme vás, protože jste slovenští Rolling Stones". Ještě musím vzpomenout to Mistrovství. Přišly mi zprávy od fanoušků z Manchesteru, že hrají v rockovém rádiu Tublatanku a najednou mi přišel mail z toho rádia. To rádio to dělalo tak, že který mančaft ten den hrál fotbal, tak skladbu z kapely té země rádio nasadilo. No a vybrali si Tublatanku a naše skladba vyhrála hitparádu. Takže jsme dostali pozvánku, že máme jít udělat nějaký rozhovor, neumím si dobře představit jak, asi přes telefon. No uvidíme, co z toho bude. Já totiž tlačím na Maťa, abychom nahráli ty nejlepší věci v angličtině a nabídli to do zahraničí, zatím třeba i na nějaké druhotřídní festivaly. Proč bychom se tam nemohli ukázat? Rád bych využil potenciál, který v sobě Tublatanka má. Na Slovensku, v Čechách, ve východním bloku je spousta dobrých kapel, které si zaslouží být celosvětově známé.
Díky internetu se otevírají možnosti, neznámé kapely mají spoustu přístupů, jen je potřeba, aby se o tom příznivci nějak dozvěděli. Takže bychom rádi využili toho, že problém jakýchsi bariér už mizí. Dokonce nás oslovilo nějaké mexické rádio, které chtělo dělat něco podobného jako v tom Manchesteru, oni chtěli vydat kompilaci skladeb a vybrali si nás. Možná se to odvíjí i od toho, že byl natočený horor, který ne zrovna příznivě vypráví o Slovensku "Hostel", Tublatanka tam měla píseň "Pravda víťazí". Ale účel světí prostředky, takže můžeme být rádi, že se to stalo. Bohužel zkrachovalo to na tom, že to vzalo do rukou vydavatelství a to se s nimi nějak nedohodlo. Nám nešlo o peníze, šlo jen o to se někam zase posunout, bohužel nevyšlo to a nevím z čí viny, ale půjdeme za tím dál a budeme se snažit něco podobné realizovat.
Nakousl jsi internet. Ty jsi na které straně problému stahovat -nestahovat, myslíš si, že internet je hudbě prospěšný nebo jí zabíjí?
Jak se to vezme, na to jsou dva pohledy. Internet pomáhá méně známým kapelám v tom, aby se ukázaly světu. Najdeš tam tak úžasné muzikanty, kteří hrají precizně technicky, je jich tam jak dřeva. Na druhé straně světovým kapelám, které mají na jednotlivé skladby desítky milionů přístupů..., lidi jim za to nezaplatí. Ten kdo vymyslel youtube, tak dal dohromady úžasný byznys, lidi muzika zajímá a zajímat je bude, otázka je možnost přístupu. Ale je to tak, že na tom zase zbohatnou ti bohatí. Tak to už na tom světě v demokracii funguje.
Díky za rozhovor.
|
