Další kapela, která koncem osmdesátých let slavila alespoň lokální úspěchy v amerických klubech, se nyní prostřednictvím firmy Eonian Records dostává na pulty obchodů. Jak jsem už psal v recenzi na Gynger Lynn, firma se soustřeďuje právě na tyto, v našich končinách prakticky neznámé, kapely, což je na jednu stranu činnost záslužná (a kterou ocení hlavně sběratelé), ovšem jak už to v takových případech bývá, jedná se o desky, které sotva dosáhnou průměrné úrovně. Když už se najde nějaká dobrá píseň, chybí dobrý zvuk. Když je dobrý zvuk, chybí dobré písně. A právě Sweet Sybil je ten druhý případ.
Sweet Sybil vznikli na konci osmdesátých let, řádně poučeni poslechem desek kapel Mötley Crüe, Cinderella, Ratt, Kiss nebo Quiet Riot. Je samozřejmé, že se svým vzorům chtěli vyrovnat, což se jim povedlo jen co se délky vlasů týče. Kapele se ale podařilo vyjet na turné s tehdy úspěšnými kapelami jako Extreme, Enuff Z´Nuff či dokonce Alice In Chains, kde propagovali své, na koleně točené EP. Jenže pak se Sweet Sybil začaly zmítat personální změny. A to je většinou konec i nadějí na hvězdnou dráhu. Nástup Nirvany byl už jen posledním hřebíčkem do rakve Sweet Sybil, zejména poté, co žádná firma nechtěla jejich materiál vydat.
To, co se dnes dostává na trh, je vlastně kompilační album, které mapuje celou krátkodechou kariéru kapely. Od první EP z roku 1991, přes demo z následujícího roku, až po poslední věc „You And I“, což je v podstatě nikdy nevydaná nahrávka dodělávaná před dvěma lety. V případě Sweet Sybil, na rozdíl od většiny podobných alb, se nahrávku podařilo opatřit vcelku slušným zvukem, i když ani ten některým opravdu chudičkým skladbám nepomůže. Právě mezi ty chudičké patří hned úvodní „Remember When“, která dokazuje, proč se Sweet Sybil nikdy nevyhrabali z pozice předkapel slavnějších jmen a proč se s nimi nechtěla žádná firma na počátku devadesátých let zabývat. Sice následující rozverná „69“, osvěžena práskávým saxofonem, už jakési úrovně dosahuje, další „Downtown Suicide“ a „Walkin´ Talkin´“ už zase formaci posílají zpět do zaplivaných putyk, kde je sleduje padesát ožralých dřevorubců. A to se prosím pěkně ani nezmiňuji o mizerném projevu vokalisty Samiho S.
Z průměru ještě vyčnívá „Someone In Your Eyes“ nebo skoro až metalová „Burning House“, ovšem zase takové popěvky jako „Jump Back“ jsou tak zoufale podprůměrné, že měly navždy zůstat v archivech kapely. Přece ale nakonec jeden smysl, ač je velice smutný, kompilace Sweet Sybil má. Vzdává totiž hold zemřelému bubeníkovi kapely Randymu Matthiesenovi. A možná ještě potěší nějakého fanouška starého sleaze rocku, který si na kapelu ještě po letech vzpomene.
|
