Když Primal Fear odcházeli z pódia na Masters of Rock, nadšeně jsem si říkala, že je musím znova vidět – a to co nejdřív. Rozhodně jsem ale nepočítala, že se tu kapela objeví už v září. A protože Pardubice nejsou zas tak daleko a s klubem Žlutý pes už taky mám zkušenosti, nebyl důvod se na tuhle skvělou bandu znovu nevydat. Obzvlášť když vím, jak jim to šlape na živo. Nikde se ovšem nedala dohledat informace, jestli budou diváci poctěni nějakou předkapelou. Až u klubu na mě vykoukl plakát, kde byla uvedená Salamandra, což mě mile překvapilo.
Na místo jsem dorazila o dost dřív a díky tomu jsem měla tu čest zažít napínavou podívanou, kdy se obrovský tourbus snažil zacouvat úzkou uličkou mezi domy do ještě užšího vjezdu. Můj obdiv řidiči, zmáknul to perfektně, i když při tom oddělal baterii, takže se celé odpoledne nabíjelo, aby kapela vůbec mohla odjet. Další katastrofy však už naštěstí nenásledovaly a navíc to vypadalo na docela slušnou návštěvnost, což jsem vlastně ani nečekala (stejně jako nedávno v Kuřimi). Pardubice nejsou zrovna typickým místem konání větších akcí a přesto si sem fanoušci cestu našli.
Večer tedy trochu nečekaně otevírala Salamandra. To mě potěšilo hlavně proto, že jsem (mimo poslední skladby) bohužel nestihla jejich vizovickou show. Také jsem ale zatím neměla tu čest s novou deskou, takže představené skladby jsem slyšela úplně prvně. A z novinky se čerpalo hojně. Nové písně mě velmi mile překvapily, na živo zněly výborně. V setlistu ale nechyběly ani tradiční starší kusy, takže jsem nebyla mimo celou dobu. Ivan se během koncertu přiznal, že Ralf je jeho velkým vzorem a proto přidal i děkovačku v němčině. Pochopitelně to pro něj musel být důležitý koncert, takže se vypjal ke skvělému výkonu – stejně jako zbytek kapely – což je u Salamandry vlastně celkem tradiční. Když to srovnám s Kuřimí, kde trochu neadekvátně předskakovali Interitus, tak tady to bylo mnohem, mnohem vhodnější. Publikum si nešetřilo všechny síly jen na hlavní hvězdu a kapelu dostatečně povzbudilo, takže z toho byl velmi příjemný koncert. A i když jsem ještě neslyšela album, písně předběžně chválím.
Primal Fear nejen, že nijak nezdržovali, ale oprostili se i od jakýkoli jiných manýrů, když na pódium nakráčeli přímo skrz dav. A začalo se nekompromisně vypalovačkou „Sign of Fear“. Ačkoli zvuk nebyl ze začátku úplně ideální, Ralf je prostě taková siréna, že to všechno přeřve a udělá pro svůj vokál místo, ať se děje cokoli. Hned ze začátku mě ovšem trochu rozhodila sestava kapely. Zatímco v Kuřimi se za kytarou představilo duo Henny Wolter-Alex Beyrodt, ve Vizovicích se k Hennymu připojil Magnus Karlsson. V Pardubicích se pro změnu za kytarou představili Alex a Magnus. Ať už je tohle jakákoli strategie, tak jsem ji nepochopila (jediné, co jsem k tomu objevila, byla zpráva, že Henny kapelu opustil. Což ovšem nevysvětluje line-up na MoR). Během koncertu jsem ale neměla moc času se o to starat – a to díky té smršti, co se hrnula z pódia. Primal Fear jsou dokonale namazanou koncertní mašinou, o tom není sporu. Hned od první skladby Ralf a spol. strhli celé publikum na svoji stranu a i v malém klubu se vytvořila senzační (a hlasitá) atmosféra. Ono bylo co oceňovat. Bez zbytečných prodlev a odpočinku se na nás sypal jeden hit za druhým – všechno brilantní a odehrané s radostí. Došlo na skladby z novinky (hlavně na dokonalou koncertovku „Six Times Dead“ – na té by se mohl vyučovat headbanging), ale nezapomnělo se prakticky na žádnou desku – setlist se hodně podobal tomu, co kapela nasázela na své čerstvě vydané koncertní DVD.
Primal Fear mě ale dostávají nejen hudbou. Ralf je nejen perfektní zpěvák, který ze sebe opět dostat maximum, ale také velký sympaťák, který ví, jak si získat lidi – dokonce se poctivě
připravil natolik, že měl v zásobě pár českých výrazů. I když si následně stěžoval, jak hrozný je čeština jazyk. Ralfova osoba je navíc podepřena mezinárodní sestavou jeho kolegů. Velkou ikonou je samozřejmě Mat Sinner, ale moje pozornost byla upřena spíše na švédsko-německé kytarové duo. Obzvlášť stojí za to sledovat umění Alexe Beyrodta (mj. Silent Force, Voodoo Circle) – ten chlap je neskutečně rychlý a ještě ke všemu zvládá bavit publikum. Dočkali jsme se sólíčka na bicí v podání Randyho Blacka, ale jinak se show prakticky nijak nepřerušovala a jelo se naplno celou dobu. Až mi ke konci začal od toho zpívání a paření nějak docházet dech. Naštěstí byla možnost si odpočinou u pomalejších skladeb – „Fighting the Darkness“ a mé oblíbené „Seven Seals“. Nejlépe byla samozřejmě přijatá hymnická „Metal is Forever“ a celou show uzavřela letitá „Running in the Dust“. Hodinka a půl uběhla, ani člověk nemrknul a byla přímo našlapaná skvělou hudbou ve skvělém energickém podání. O nudě nemohla být zmínka ani na vteřinu. Kapela se přihnala, rozdrtila všechny pochybovače a zanechala plný klub spokojených fanoušků. Navíc se členové následně ukázali i u baru a ochotně se s každým fotili a podepisovali, co se dalo. Jednoduše nádhera, pro tohle se chodí na koncerty. A některé kapely by si z takovýhle výkonů měly vzít příklad, protože takhle se to má dělat! Jen by mě zajímalo, co mají sakra znamenat ta škatulata na pozicích kytaristů.
Playlist: Sign of Fear, Chainbreaker, Killbound, Rollercoaster, Seven Seals, Nuclear Fire, Six Times Dead, Blood on Your Hands, Fighting the Darkness, Riding the Eagle, Final Embrace, Metal is Forever, Angel in Black, Running in the Dust
|
