Vždycky když přijedou Guns n´Roses, je to pořád ještě událost. Jejich jméno sice nesvítí už tak jasně, jako když se v roce 1992 objevili na Strahově poprvé, nemají Slashe, Izzyho Stradlina ani Duffa McKagana, ale pořád ještě tenhle fenomén táhne. Ten fakt se potvrdil i v pondělí 27. září, kdy Axl a jeho sedm nohsledů dorazili do O2 Aréna. Ta je čekala plná (ano, slovo "čekala" se v téhle reportáži bude skloňovat mnohem častěji, než je zdrávo).
Už několik dnů před koncertem pořadatelé prostřednictvím médií bombardovali návštěvníky zprávami o tom, že Axl Rose má pověst nevypočitatelného egomaniaka, který chodí na pódium pořád pozdě a napíná nervy fanoušků k prasknutí. Vždyť přesně tohle udělal Axl i v roce 2006, kdy se v O2 Aréně představil se svou novou reinkarnací Guns poprvé. Tehdy spustil až před půl dvanáctou. Teď tomu nebylo jinak...
Samotný večer začal skoro na chlup přesně podle plánu. Pár minut po osmé večerní se na pódiu zjevila kanadská trojice Danko Jones, vedená frontmanem téhož jména. Kapela hned na úvod ukázala, že má AC/DC skutečně ráda a jejich odkaz kombinuje s vlivy Motörhead a mírnými závany těžkého kovu. Divácí povětšinou ale netečně stáli a poté, co Danko Jones hráli už více než hodinu, začala se jich zmocňovat nervozita. Už tady ten Axl měl být, ne?
Jenže on si dával pěkně na čas. Danko Jones skončili před půl desátou a pódium na další dvě hodiny osiřelo. Kolem desáté se už mezi diváky začaly šířit fámy, že Axl je ještě v Londýně a koncert snad ani nebude. „Kde ten zmrd je?“ brumlal si pod vousy statný třicátník, když upíjel ze svého kelímku tekutinu, která byla vydávána za pivo, ale chuťově spíše připomínala zasmrádlou vodu z louže. Podobných jmen se na adresu zrzavého frontmana během následujících minut sneslo více. Většina lidí se z plochy nahrnula k výčepům, kde je všude sledovala protikuřácká komanda. Vedení O2 Arény totiž nařídilo zavřít jednu ze dvou kuřáren a striktně nekuřácké prostory Arény se rázem změnily v zahulenou putyku. Začala anarchie. Navíc organizátoři oznámili, že budou vracet vstupné v plné výši. Na to reagovalo pár lidí, kteří se skutečně vypravili k domovu. Většina doufala. Zhruba ve třičtvrtě na jedenáct zazněl znovu „hlas zhůry“ a ten oznámil, že Axl už je v Praze a koncert začne do hodiny. „To si snad dělá prdel!“ vybuchl jeden z rozčilených fanoušků. Čekání se ale už krátilo.
Krátce před půl dvanáctou to vypuklo. Úvodní tóny „Chinese Democracy“ ohlásily Roseův příchod. Ten měl ze začátku co dělat, aby si nepřátelskou masu tisícovek lidí udobřil. Zvláště ještě potom, co pozdravil „Nazdar Československo“. Ovšem nejpozději od druhé „Welcome To The Jungle“ mu obecenstvo zobalo z ruky. Jeho ječák je snad ještě řezavější než před lety a díky nazvučení nezanikal za masivní hradbou trojkytarového zápřahu DJ Ashby, Rona Bumblefoota Thala a Richarda Fortuse. Z kytaristů se hned od začátku nejaktivněji jevil právě Ashba, který má být náhradou za charismatického Slashe, do jehož role se během koncertu někdy stylizoval až příliš.
Po obligátních „It´s So Easy“ a „Mr. Brownstone“ došlo i na další ochutnávky z nové desky v podobě „Sorry“ a hitové „Better“. Potom už Axl zmizel z pódia a dal prostor pro první kytarové sólo. Tím byla známá melodie z Jamese Bonda, kterou vystřihl Richard Fortus. Jak se dalo očekávat , navázalo se další bondovkou - „Live And Let Die“. Přestože Axlovi už táhne na padesátku, pořád dokáže na place uběhat kilometry, stejně jako všichni tři kytaristé. Ti nastoupili v kožených bundách, které ale za chvíli letí propocené do zákulisí. Pokračuje se dál. Mezi novinkové „This I Love“ a „Scraped“ se vmáčkla letitá „Rocket Queen“ v jejíž druhé části Axl vyjel do takových výšek, až skoro praskaly bubínky. „Street Of Dreams“ se sice napoprvé nepovedla, když z kláves Dizzyho Reeda znenadání vylétl příšerně falešný tón. Kapela radši zařadila „You Could By Mine“, aby se posléze k novinkové baladě vrátila. Došlo na covery. Když pomineme témata, které přehrávali kytaristé při svých sólových výstupech, Guns nečekaně nasadili floydovskou „Another Brick In The Wall 2“, očekávanou „Knockin´ On Heaven´s Door“ a na samém konci klasiku od AC/DC „Whole Lotta Rosie“.
Se svými sóly se postupně představili všichni kytaristé, což už bylo trochu ubíjející. Stejně jako Axlovo pětiminutové preludování na klavíru, jež zvolna přešlo do slavné „November Rain“.
Kapela ji přehrála s takovou grácií, že jste zapomněli na starou sestavu, kterou se ohání každý prudič s tím, že dneska už to není ono. A to je samozřejmě blbost. Pomalu se šlo do finále. „Shackler´s Revenge“ i přes řadu elektronických vyhrávek nezněla počítačově, procítěná „Patience“ nabídla chvíli oddechu před velkým finálem v podobě slavné „Paradise City“.
Za hřmotu závěrečné části se na hlavy diváků začaly snášet desetitisíce konfet, vybuchly poslední petardy, naposledy vyšlehly plameny a poslední Axlovy „fucky“ letí směrem k posluchačům. Je konec...
Čekalo se, že to bude rocková událost. A svému očekávání koncert dostál. Měl samozřejmě pihy na kráse, čekání bylo úmorné, ale je to prostě to, co ke Guns n´Roses už léta patří. Odměnou byla ale dvou a půl hodinová hudební nálož toho nejtěžšího kalibru.
Playlist:
Chinese Democracy, Welcome To The Jungle, It's So Easy, Mr. Brownstone, Sorry, Better, Richard Fortus Solo: James Bond Theme, Live And Let Die, This I Love, Rocket Queen, Scraped, Dizzy Reed Solo: Ziggy Stardust, You Could Be Mine, Street Of Dreams, DJ Ashba Solo: Ballad Of Death, Sweet Child O' Mine, Another Brick In The Wall Part 2, Axl Rose Solo: Goodbye Yellow Brickroad/Someone Saved My Life Tonight, November Rain, Bumblefoot Solo: Pink Panther Theme, I.R.S., Knockin' On Heaven's Door, Shackler's Revenge, Nightrain, Madagascar, Patience, Whole Lotta Rosie, Paradise City
|
