Zdá se, že mistru Olivovi se v Čechách líbí. Usuzuji tak nejen z toho, že se po roce a čtvrt zase přijel podívat do naší domoviny, ale i podle toho spokojeného výrazu, který se na jeho tváři v průběhu koncertu objevil, či podle těch vytrvalých fórků, kterými častoval příznivce pod pódiem. Na rozdíl od loňského koncertu se na Chmelnici nepředstavil pouze se svým spolkem, tentokrát mu společnost dělali progresivci Need z Řecka a Neverland (více méně) z Turecka. Tyhle bandy v rámci zahřívání pódia pro mistra Olivu a jeho ansámbl předvedli, jak relativní pojem může být „progresivní metal“.
Je trochu zavádějící napsat, že čest tomuto pojmu dělali Řeci. Pokud někdo zavrhuje progresivní metal pro jeho složitost, tak právě Need by mohli být dokonalým reprezentantem. Ne snad proto, že by se utápěli v excelentních onaniích, spíš proto, že bylo velice obtížné (mě osobně se to do konce jejich setu vůbec nepodařilo) se čehokoliv zachytit. U krkolomných pokusů o melodie to nešlo, sóla působila upracovaně, harmonie byly nulové a rtuťovitý projev vizuálně nejvýraznější persóny na pódiu, křiklouna Jona V působil poněkud křečovitě.
Nelze říct, že by kapela nedržela pohromadě (hlavně kytara byla tím bodem, který stál za pozornost), jen mi připadalo, jako by si každý z muzikantů hrál na vlastním písečku (nemluvě o tom, že jsem marně pátral o tom, jestli klávesy mají na ozdobu a nebo z nich taky nějaký tón vychází…). Řekové za svých pět kousků sklidili poměrně slušný ohlas a strašně rychle se ztratili z pódia. Že tím důvodem byl pouze našlapaný časový harmonogram bych si troufl polemizovat. S trochou nadsázky vrchní hlavu turné podezřívám z toho, že Need si svoje místo na trase s Jon Oliva´s Pain vysloužili jen za totožné křestní jméno frontmana a podobně těžkotonážní vizáž členů kapely.
To turecko-řecké septeto Neverland (při případném hledání doporučuji zadat spíš název „Dreamtone & Iris Mavraki's Neverland“) už bylo jiné kafe. Nejen proto, že pokud v jejich tvorbě je možné hledat progresivní prvky, tak jen silně decentní (sám bych se tímto pojmem zbytečně neoháněl), ale hlavně proto, že z jejich vystoupení sálala pohoda, velice chytlavý kontrast poetické atmosféry a šlapavých power metalových melodií. Neverland během sedmi skladeb nabídli snad komplexní spektrum toho, čím se mohou honosit na deskách.
Bez velkých řečí ze sebe sypali šlapavé songy, ozdobené příjemným vokálem Oganalpa Canatana s doprovodem blonďaté Iris a jejich „halekací“ zpěvné refrény voněli stadiónovým ozónem. Elegantně si pohrávali v křehkých motivech s atmosférou, ve svém krátkém setu se nebáli sáhnout i k čisté baladě v hlavní roli s Iris. Škoda byla snad jen toho, že jejich barevné klávesy vykukovaly (hlavně v poetických úvodech) pouze sporadicky a často je překrývala kytarová hradba. No a doufat, že tak jako na albu zazní v otvírací „Invisible War“ vokální příspěvek mistra Olivy bylo asi příliš odvážné. Závěrečná maidenovská „Aces High“ potvrdila vyhranost (i schopnost znít zatraceně ostře) tohoto spolku a přivedla diváctvo do oprávněného varu, přesto mě bylo docela líto, že Neverland nenasadili ještě něco ze své dílny, případně že nemohli strávit na pódiu o něco delší čas.
Playlist: Invisible War, To Lose The Sun, This Voice Inside, Mankind Is A Lie, Black Water, Everlasting Tranquillity, Aces High
Neb zážitek z loňského koncertu Jon Oliva´s Pain mám ještě v živé paměti, nabízí se srovnání toho, co se dělo tenkrát a co se dělo nyní. Předběhnu událostem a řeknu, že se nezměnilo téměř nic na tom povznášejícím pocitu, který jsem si odnesl i tentokrát. I přes to, že změn bylo poměrně dost. Jon Oliva´s Pain vyrazili na cestu do Evropy v pozměněné sestavě, klávesák John Zahner opustil kapelu již před vydáním „Festivalu“, věrné druhy bicmena Chrise Kindera a strunobijce Matta La Porteho doplnili basák Jason Gaines a v řadách JOP již osvědčený kytarista Jerry Outlaw (jen tipuju, že právě tohle složení nedovolilo Olivovcům střihnou v „Chance“ tolik typické proplétání vokálů). Jon Oliva byl pohyblivější než vloni a na stojáka k mikrofonu zavítal o něco častěji. A co bylo hlavní, Jon Oliva´s Pain vyměnili víc než polovinu loňského playlistu. Podle očekávání větší část songů pochází stále ještě z dílny Savatage, došlo však i na zástupce každé desky Jon Oliva´s Pain s tím, že důraz byl pochopitelně kladen na aktuální „Festival“. To, jak charakteristický je Jonův rukopis dokládalo to, jak kompaktně a přitom současně celý set působil (a to nejstarší „Sirens“ dělí od aktuální desky 26 let...).
Jona Olivu koncertování evidentně baví. Ve svých vtípcích a laškovné komunikaci s publikem navázal na loňský koncert, velký úspěch sklidila jeho šantánová variace na skandování vlastního jména, jeho hlasová „indispozice“ po kontaktu s lihovinou neznámé značky i jeho teatrální prožívání textů jednotlivých písní. I přes výměnu téměř poloviny osazenstva jsou JOP maximálně silní v kramflecích i instrumentálně, viz. třeba skvělá strunová přestřelka v „Ghost In The Ruins“. Letošní vrchol? Netroufnu si ukazovat, až na „Hounds“ a „The Evil Within“, ve kterých jsem se chvíli ztrácel, sázeli Olivovi bolestíni jednu pecku za druhou a především díky Jonově ječáku (a že z něj dokáže přesvědčivě vytáhnout jakékoliv emoce) je každá skladba malý zázrak.
Pokud jsem zmiňoval, že se nezměnilo téměř nic na finálním pocitu, kde je tedy vlastně ten posun? Těžko říct, zda to bylo pozměněnou sestavou, překopaným playlistem nebo celkovou atmosférou, ale Jon Oliva´s Pain tentokrát „boleli“ víc, působili agresivnějším dojmem, což bylo znát i v těch obvykle hřejivějších pasážích (viz. nepřekonatelná „Believe). Co bych odečetl na hodnocení za tohle přitvrzení, to bych klidně připočítal za zařazení letité bojovky „Warriors“ či za famózní závěr v podobě drsně (nyní) uplakané (v původním znění) balady „When The Crowds Are Gone“, či za šťavnaté provedení novinkových skladeb.
Tradičně nedošlo na žádné přídavkování. Jon Oliva´s Pain se zkrátka obejdou bez divadélka v podobě zalézání do zákulisí. Co mělo být zahráno, bylo zahráno, co mělo být předvedeno, bylo předvedeno. S maximálním nasazením a perfektními výkony, s jasnou hvězdou na pódiu a jeho tradičně zběsilou intenzitou projevu, s celkem ostrým a solidním zvukem i s patřičně hlasitou odezvou (no jasně, lidí klidně mohlo být i víc) publika. A tak si dovolím parafrázovat vlastní poslední řádky loňského reportu. Objektivně vzato, šlo o perfektní koncert. Subjektivně vzato, v uších mi zase hučí a v krku mě zase pobolívá. Tentokrát spíš než na slzy na krajíčku ( i když u celoklubového chorálu v „Believe“ moc nechybělo) došlo na vyceněné zuby. Jedno můžu zaručit. Až příště Jon Oliva dorazí do Čech (a je jedno, pod jakým jménem a je jedno, kdo se kolem něj bude motat na pódiu), budu tam a na jeho „Do you belive me?“ můžu odpovědět jen: „Yeeeeees!“ . Díky, Jone!
Playlist: Lies, Chance, Hounds, Death Rides A Black Horse, The Evil Within, Agony And Ecstacy, O To G, Firefly, Sirens, Warriors, Living On The Edge, Festival, Ghost In The Ruins, Tonight He Grins Again, Believe, All The Time, Gutter Ballet, End Times, Hall Of The Mountain King, When The Crowds Are Gone
|
