Zpěvák David Reece by mohl o smůle, která jej provází, popsat tuny papírů. Jeho vstup mezi rockovou elitu nemohl dopadnout hůř. V roce 1989 totiž vydal s německými nestory Accept desku „Eat The Heat“. Ta sice vůbec nebyla špatná, ale za prvé, Reece, který nahradil tehdy ještě nedotknutelnou ikonu Uda Dirkschneidera, byl Američan, což Němci nekousli, a navíc Accept začal více směřovat ke vzdušnějším, rockovým věcem. I když tehdy popmetal byl na vrcholu, od Accept se ale očekávalo něco jiného. Samozřejmě, kdo za neúspěch mohl? V očích fanoušků i spoluhráčů z kapely to byl samozřejmě Reece. Přestože s odstupem času je vidět, že desku nazpíval skutečně kvalitně a že je na ní nejeden hit. Jenže Accept „Eat The Heat“ položila. Nejen, že nedošlo ani na propagační turné, Reece brzy, po dlouhých hádkách s basistou Peterem Baltesem, kapelu opustil.
A založil Bangalore Choir. S nimi v roce 1992 vydal desku „On Target“. Ta se sice nedostala do oficiálních žebříčků, ale pár pořádně nabušených koncertů v losangeleských klubech zajistilo kapele jakýsi status lokálních hvězd. Ono se popravdě jednalo o jakýsi all-star band (pochopitelně v lokálních kalifornských podmínkách) složený ze členů kapel Hericane Alice, Bad Moon Rising a Reece. Jenže na to, aby se Bangalore Choir prosadili ve větším měřítku, už nebyla vhodná doba. Brzy proto zmizeli ze scény. Členové se rozprchli buď ke svým dřívějším kapelám nebo založili nejrůznější projekty. Stejně tak Reece. Ten postavil formaci Sircle of Silence, pak projekt Stream, na jedno album se připojil i ke švédským Gypsy Rose, aby se nakonec pokusil prorazit pod svým jménem se zoufale průměrnou deskou „Universal Language“.
A dnes je zpátky s Bangalore Choir. Osmnáct let poté, co kapelu rozpustil a co mu zbyl pouze jeden tehdejší parťák, kytarista Curt Mitchell. Hudba ovšem zůstala. Deska je, stejně jako tomu bylo v případě „On Target“, plná hard rocku, s metalovým šmrcem a popovými ambicemi. A samozřejmě balady taky nechybí. Úvodní „Power Trippin´“ (tedy po intru „Wahzoo City“) pěkně metalově kouše a jede dopředu s dravým power tempem, následující „Martyr“ ukazuje zase popovější stránku kapely. Takovou, co je přijatelná pro rádia. Ta sice Bangalore Choir do svého playlistu těžko zahrnou, ale postupem stopáže desky je jasné, že se o to kapela snaží, seč jí síly stačí. Bohužel deska se s přibývajícím čase rozmělňuje množstvím pomalejších pasáží, které sice Reece zachraňuje svým zpěvem, ovšem u takových „Still Have A Song To Sing“ nebo u vyloženě nudné „High On The Clouds“ to už nestačí.
Resumé by mohlo být takové, že kdyby nové album Bangalore Choir nevyšlo, asi by se nic nestalo. Kapela by odpočívala s jedním zářezem v diskografii. Takhle je tam druhý. Sice není nijak špatný, ale na druhou stranu úplně Hollywood to taky není. Jako kulisa k nějaké práci nebo do auta, je to ideální. Na soustředěný poslech vás asi brzy začne nudit, že se k ní často rozhodně vracet nebudete. Ale zase aspoň za jeden poslech to stojí.
|
