Je vidět, že i přes to, co se za poslední rok a půl v kapele Sonic Syndicate událo, tito divocí Švédové pořád táhnou. Jak jinak si vysvětlit téměř plnou Chmelnici ve čtvrtek večer? Každopádně, ať už je to ohledně skladatele a zpěváka Richarda Sjunnessona (který zjevně opustil kapelu natrvalo) jak chce, nemění to nic na tom, že fanoušci – někteří staří, jak bylo vidět, ale hlavně ti noví – sežrali kapele show i s navijákem.
Něco před osmou hodinou si konečně natěšení fanoušci vyhulákali pokřikem „Hovno!“ (copak jsme na Mástru?) předkapelu Blowsight ze Stockholmu. Překvapilo mě, že se většina diváků nedočkavě třásla už na jejich show, nečekala jsem, že tu Blowsight mají nějak velkou fanouškovskou základnu. To asi kvůli jejich vystoupení na MoRu 09, kde se asi tak v prvních třech řadách krčilo sotva pár lidí. Od té doby se ale Blowsight, kteří tehdy působili jako nepovedená emo kapela, razantně vyšvihli a po chmelnické energické show u nás rozhodně získali další řadu fanoušků. Ačkoliv
z desky zní kapela téměř něžně a vážně zavání něčím jako emo, popmetal, na živo to kluci dokáží rozbalit a předvést divokou a zábavnou show. O chmelnickém příšerném zvuku žádná, ale právě i to možná dodalo kapele na tvrdším tónu a celá show pak působila daleko drsněji, než tehdy v roce 2009. Bubeník Fabz za svými, v rohu ukrytými, bubny řádil jako splašený a i zbytek kapely, v čele se
zpěvákem Nickem, nám předvedl, zač je toho loket. Našlo se v kotli i dost lidí, kteří znali songy a vůbec, odezva publika byla úžasná. Zdá se, že lepší předkapelu si „Soníci“ vybrat nemohli. Ačkoliv si fanoušci žádali přídavek, po skončení cca třičtvrtěhodinového setu se kapela sbalila a už nevylezla. Tedy jenom na sklízení stage, což ale nebránilo fanouškům, aby na ně nadšeně povykovali.
Ať si to vezmu z jakékoliv stránky, o tomhle koncertu se dá těžko říct něco vyloženě negativního. Tedy dalo by se, ale ta hromada nadšených a uskákaných fanoušků by mě mohla ukamenovat. Dav málem zešílel, když se Sonic Syndicate konečně objevili na pódiu, nehledě na to, že ve výrazně jiné sestavě, co se vokalistů týče, než jsme měli možnost vidět naposled. Nebudeme se příliš rýpat v historii, těžko říct, co jsou pravdivé informace a co fámy, ale po loňském odchodu vokalisty Rolanda Johanssona jsme nyní přišli i právě o výše zmiňovaného Richarda, který byl – alespoň na tomhle tour – nahrazen dlouholetým přítelem kapely Christofferem Anderssonem. No, fanoušky to zjevně vůbec netrápilo. Kapela otevírala závěrečnou skladbou z nového alba, songem „We Rule the Night“, což ještě celkem ušlo – co se týče hlasového projevu obou nových vokalistů, hlavně Nathana Biggse, který se nakonec ukázal jako frontman na pravém místě. Těžko mu mít za zlé, že mu fanoušci
zobali z ruky, o to přeci jde, nebo ne? Zvuk ignorujme, za ten bych nejradši někoho utýrala – pokud by mě tedy předtím neutýral Nathan svým zpěvem. Ale co zkazil na vokálech, doháněl na projevu, kdy pár frázemi vyburcoval dav, který šílel tak, že snad ani burcovat nepotřeboval. Fanoušci byli jako unešení. Jak ti noví, tak ti staří, protože skoro celý sál znal jak staré texty, tak právě i ty nové. A právě u nových songů se dal Nathanův vokál akceptovat, se staršími už to
bylo poněkud horší. Když se asi v půlce koncertu pustili noví pánové vokalisti do songu „Powershift“, chtělo se mi taky skákat – ale nejlíp proti zdi. Zatlačila jsem tedy slzu při vzpomínce na Richarda a Rolanda (ostatně ani oni live nebývali dokonalí, co si budeme povídat, Rolandovi to vždycky parádně ujíždělo a nemohl to udýchat) a jelo se dál. Nathan prokládal koncert spoustou veselých poznámek, komunikoval hlavně s kytaristou Robinem a bubeníkem Johnem a pochvaloval si české fanoušky. Co ke zbytku kapely? John je fajnový bubeník, o tom žádná, Karin je zase velmi fešné a milé děvče. Ale co k ní víc? Nepředvedla žádný stoj na hlavě, ani se nevysvlékla, takže jen ukázala standardní výkon na basu, potěšila oko nemála svých obdivovatelů, ale jestli někdo čekal od slečny Axelsson nějaké extra buřty, měl smůlu. Měli jsme možnost poslechnout si i bonusovku „Heart of Eve“ (někteří z nás vůbec prvně), kterou znalo překvapivě dost lidí na to, že je to song pro japonskou edici. Těžko říct, jestli měli větší úspěch staré písničky,
nebo ty nové, fanoušci si užívali všechno do posledního dechu a
kapela ze sebe vydávala maximum. Škoda malého chmelnického pódia – nekonala se ta dokonalá „soníkovská“ synchronizace při skákání – tedy snaha byla, ale prostor moc ne, a hlavně chudák Roger neměl místo na svoje oblíbené otočky za letu kolem své osy. Pozitivním překvapením pro mě bylo zařazení písničky „Rebellion In Nightmareland“, která zazněla hned během první třetiny setu, negativním pak absence jednoho z největších hitů z desky "Eden Fire", songu „Jailbreak“. Když se Soníci vypařili do zákulisí, nemohli jsme nečekat přídavek. Hlavně pro to, že se nějací fanoušci v průběhu koncertu dožadovali „Jack of Diamonds“ a Nathan je uklidňoval, že si musí počkat. A dočkali se právě v přídavku, ve kterém zazněl ještě singl „Burn This City“, kdy konečně spadly podivné plachty a místo nich se nám objevil konečně nový plakát s mrakodrapem a ohnivým logem. V závěru si ještě všichni zaskákali na discometalovou „Turn It Up“ a rozjuchaný dav se mohli odebrat domů, popřípadě nedat kapele chvilku klidu. To se okolo muzikantů seběhl roj pro fotky a podpisy a nutno říci, že se Sonics chovali ke svým fans velmi mile a vstřícně, ačkoliv si zrovna chtěli uklidit stage.
Playlist: We Rule the Night, Beauty and the Freak, Rebellion In Nightmareland, Flashback, Revolution Baby, Heart of Eve, Powershift, My Own Life, Plans Are For People, Aftermath, Denied, Break of Day, Burn This City, Turn It Up, Jack of Diamonds
Na závěr chci říct, berte ten report trochu s rezervou, do loňského léta byli Sonics jednou z mou nejoblíbenějších kapel a události posledních měsíců jsem ještě úplně nezkousala. Přesto show hodnotím jako povedenou, živou a - až na ten zvuk a zpěv - výbornou.
|
