Finská metalová diva Tarja Turunen představila na konci léta svojí druhou (budeme-li ctít Tarjino počítání a pomineme vánočně vzpamatovávací desku pro radost „Henkäys Ikuisuudesta“) sólovku po odchodu z Nightwish. Zpěvačka, která svým projevem zásadně ovlivnila dění na (sladce) kovové scéně svojí „debutovou“ zimní bouří vyvolala množství emocí – od nadšených ovací až po pohrdavé ohrnování nosu nad ucajdaností a nevýrazností desky. „My Winter Storm“ však definovalo to zásadní. Tarja NENÍ Nightwish. A tenhle základní postulát je třeba brát v úvahu i při ochutnávání toho, co leží úplně vespod („What Lies Beneath“).
Dalo se čekat, že Tarja vyslyší úpěnlivé prosby fandů a do nových songů vnese víc tvrdosti, agrese a údernosti. Dalo se čekat i to, že si zachová svojí tvář a cítění a dostatek prostoru tak dostanou i křehké (a pro příznivce nightwishovských divočin i nudné) pasáže. Naprostou jistotou pak zůstává Tarjin excelentní soprán, kterým tahle dáma dokázala udržet vysoko nad hladinou i (dle mého) nepříliš povedený díl minulý (ve studiové verzi, naživo se ukázalo, že ta energie tam prostě je..). A tak bylo vlastně jen otázkou, jestli se jistotu, očekávání i vlastní duši podaří nakombinovat povedenějším způsobem.
Povedlo se. I přes to, že ještě stále jde spíš o album pro ty, kteří víc než akci hledají prožitek. Tohle tvrzení zcela popírá fantastický úvod v podobě noblesně (byť docela náročného) teatrálního představení s odkazem na klasickou hudbu, těžící z hravé lehkosti a nádherné spolupráce se zpěváčky z Van Canta – pro mě osobně největší pecka na albu, na kterou ve výrazně šlapavém tempu (vida, že i na Tarjiných deskách lze – a nejen díky jejímu hlasu – zacítit závan Nightwish) navazuje podobně dynamická „Until My Last Breath“. A pak už se znovu začíná hrát na barevné střídání nálad se symfonickým nádechem, při kterém se nemůžu zbavit dojmu, že některé pomalejší skladby („Rivers Of Lust“, „Crimson Deep“) dostat do rukou méně výrazná osobnost, začne se mlátit prázdná sláma. Tak jako v živém provedení u skladeb z prvního dílu hraje velkou roli důrazná rytmika, Mike Terrana u bicích a Doug Wimbish u basy jsou zjevně jedním z pilířů, o které se Tarja může opřít (razance „In For a Kill“, či celkově pulsující atmosféra „Little Lies“ bere dech). Z řady hostů je třeba zmínit výborný duet s Philem Labontem (All That Remains) v dálněvýchodní „Dark Star“ či kytarové kousání Joe Satrianiho v dobrodružné „Falling Awake“. Těžko říct, jestli je to jen náhoda, že ve skladbách, ve kterých účinkují přizvanci, se toho téměř pravidelně děje víc (a díky tomu právě tyhle songy můžu vřele doporučit), takhle vzniká dojem, jako by Tarja potřebovala občas impuls „zvenčí“.
Pokud snad váháte, zda ochutnat digipackovou verzi, rozšířenou o tři songy, můžu s klidným svědomím doporučit právě tuhle variantu. Už jen pro ochutnávku toho, jak po Cooperově „Poison“ Tarja zápasí s bílohadím „Still Of The Night“ – nemůžu si pomoct, ale některé kroky téhle úžasné zpěvanduli prostě nesluší…
Ať už Tarja spáchá cokoliv, její fenomenální hlas bude vždycky důvodem pro natrčení slechů. S šikovným hitmakerem za zády by se Tarja mohla ještě o ždibec víc přiblížit tomu, co od ní široká veřejnost – zda bohužel či bohudík nechám na vás - očekává (letošní deska totiž nasvědčuje tomu, že právě tímhle směrem by se její další tvorba mohla vyvíjet). Troufnu si tvrdit, že s „What Lies Beneath“ se Tarja důkladněji trefuje do vkusu fanoušků. A nejlepší na tom je, že jí tenhle posun bez problémů věřím.
|
