„Umírání bylo jednoduché... to, co jsem dokázal jen s největšími obtížemi, bylo žít,“ říká dnes Nikki Sixx, když se baví o konci osmdesátých let. Po svém předávkování a následném pětiminutovém kómatu, kdy byl prohlášen za mrtvého, měl jen dvě možnosti. Buď bude pokračovat dál stejným tempem a příště už se žádný zázrak stát nemusí, nebo se absolutně změní. Sice to chvíli trvalo, ale v táboře Crüe se přece jen začalo přehodnocovat. „Svolali jsme kapelu v mém obýváku,“ vzpomíná tehdejší manažer Doc McGhee, „a vypadali žalostně. Nikki, který se ocitl na pokraji na smrti, Tommy, který pořád chlastal a hádal se s manželkou, Vince, který byl absolutně mimo jakoukoliv kontrolu a Mick, který se v zásadě každé ráno vzbudil a pil a pil, dokud nevytuhl. A tohle měla být jedna z největších rock n´rollových kapel na světě. Semknuli jsme se proti nim jako neprostupná fronta. Nikki připustil, že bude potřebovat jít do nemocnice, Tommy byl tak snadno ovlivnitelný, že by vypil Kool-Aid, kdyby mu to poručil Jim Jones, řekl, že půjde i on. Vince, paličatý a tvrdohlavý, žvanil a chodil kolem horké kaše a Mick se na to pobaveně díval.“
Došlo tedy k očistné kůře. Sixx se konečně zbavil své smrtelné závislosti a nakonec se odstěhoval do Kanady, do studia Boba Rocka, aby zde připravil základy pro nové album. Vyčištění organismu nakonec podstoupili i ostatní členové a poprvé ve svém životě začali pracovat na desce s čistou hlavou. Z dnešního pohledu je jasně vidět, jak moc drogová a alkoholová závislost uškodila deskám „Theatre Of Pain“ a „Girls Girls Girls“. Jak bylo kapele úplně ukradené, že na album dá i takové věci, které by se neuplatnily ani jako B strany singlů. „Dr. Feelgood“ je totiž první, absolutně promyšlené a k dokonalosti dotažené album Mötley Crüe. Je to dobře nebo špatně? Podle mého je to rozhodně dobře a to i při představě, že máte Mötley Crüe zaryté jako neučesanou rock n´rollovou smečku, ze které odkapává hnus.
Nezbytné intro „T.nT (Terror n´Tinseltown)“ vás vtáhne do děje, který začíná titulní skladbou „Dr.Feelgood“, ohromnou groovy věcí, kde Sixx vzpomíná na doby, kdy kupovali po Hollywoodu drogy jako zběsilí. Následující „Slice Of Your Pie“ je trochu klidnější, taková univerzálně rocková, s hravým refrénem. V „Rattlesnake Shake“ zaujme Marsova slide kytara a Neilův sekaný zpěv v refrénu a deska míří k dalšímu vrcholu - „Kickstart My Heart“ - k jasnému koncertnímu otvíráku. Ticho prořízne vynikající (i když ne zcela originální) riff a Neil vztekle přednáší Sixxův text, který pojednává o jeho předávkování, o chvíli, kdy se lékařům podařilo přivézt jej zpátky k životu, poté co mu z hrudi trčely dvě adrenalinové injekce napíchnuté přímo do srdce.
„Withou You“ uvede Mick výbornou kytarovou figurou, tolik příznačnou pro powerbalady té doby. Vince zde podává jeden ze svých životních výkonů. Ať už si poslechnete procítěnou sloku nebo strhující refrén. Prostě balada, jak má být a hlavně jaké si žádala doba konce osmdesátých let. Proto se také v žebříčku směle postavila vedle podobných kousků jako Every Rose Has Its Thorns (Poison), Heaven (Warrant), When The Children Cry (White Lion), Never Say Goodbye (Bon Jovi) nebo Don´t Know What You Got Til It´s Gone (Cinderella).
Na ostřejší notu zase zadrnká „Same Ol´ Situation“, která je právě takovou skladbou, jako byste od Crüe očekávali v první řadě. Takovou, jaké byly na „Theatre Of Pain“ nebo „Girls Girls Girls“, ovšem s tím rozdílem, že zde sedí naprosto všechno a tam, kde by v minulosti byl jen odfláknutý refrén, zde je jasná stadiónově popmetalová vyřvávačka. „Sticky Sweet“ v sobě nese špetku ducha Aerosmith osmdesátých let, ale jinak nepřináší skoro nic objevného. Pravděpodobně nejslabší věc kolekce. „She Goes Down“ situaci trochu vylepšuje, ovšem její refrén je takový, ehm... trochu plytký. Ovšem Neilova nasraná část v polovině skladby má rozhodně svoje kouzlo...
A je tady „Don´t Go Away Mad (Just Go Away)“. Diamant ukrytý v srdci „Dr. Feelgood“. Skladba, která se vyloženým hitem sice nikdy nestala, ale přesto je jedna z nejlepších, jakou kdy Mötley Crüe napsali. Tady si pánové Sixx a Mars, kteří spolu napsali takřka celou desku, dali skutečně záležet. Od promyšleného využití akustické kytary, od umístění refrénu až do druhé poloviny skladby až po celkovou atmosféru věci, která symbolicky jakoby uzavírala jednu kapitolu Mötley Crüe.
Člověk se pak neubrání nostalgickému pocitu ani při závěrečné „Time For Change“, což je jímavá balada, která svou kvalitou ještě lehce překonává zmíněnou „Without You“ a v níž Neilovi pěvecky v refrénech vypomohl nejen Tommy Lee, ale i členové tehdy vycházejících Skid Row. „Time For Change“ jako by prorocky předznamenala další dění jak na hudební scéně, tak i v řadách Mötley Crüe samotných.
„Hudební průmysl asi dospěl k názoru, že jsme vyřízení. Byli jsme na scéně celé desetiletí a podle nich to bylo dlouho. Končila osmdesátá léta, v Seattlu to začínalo vřít a my jsme byli jenom natupírovaná metalová kapela, která měla štěstí s několika singly. Podle nich jsme byli mrtví a v propadlišti dějin. Odepsali nás příliš brzo,“ popisuje situaci přelomu osmdesátých a devadesátých let Nikki Sixx. V té době ale byli Mötley Crüe na vrcholu. „Dr. Feelgood“ se vyšplhalo na první místo hitparády, prodávalo se ještě více než všechny předchozí desky, kapela vystupovala na největších stadionech světa. S „Dr. Feelgood“ se Mötley Crüe dostali na nový vrchol. Nebyli už jen jedna z největších rock n´rollových kapel. Byla to univerzální rocková kapela. Dostali se přesně tam, kam Guns n´Roses s „Appetite For Destruction“, Metallica s černou deskou, Van Halen s „1984“ AC/DC s „Back In Black“ nebo Def Leppard s „Hysterií“.
Jenže nic netrvá věčně. Nejprve přišla Nirvana s „Nevermind“ a za ní celý seattleský boom a pak se stala jedna věc, ze které se Mötley Crüe dlouho nemohli vzpamatovat. Slovo má Nikki Sixx:„Začaly záplavy. Guvernér Pete Wilson vyhlásil stav ohrožení, ale to nám nebránilo v tom, abychom se já, Tommy a Mick dostali včas na zkoušku v Burbanku, kde jsme cvičili na novou desku. A čekali jsme na Vince, i když to měl o polovinu blíž než my... Jenže někdo říkal, že ho viděl nad ránem a že byl totálně zřízený... Po hodinách, kdy jsme mu volali, posílali faxy se nakonec objevil. „Kurva, tak co je,“ zařval, když rozrazil dveře a stál tam promočený a evidentně špatně naladěný... Tak jsme si přehazovali výčitky sem a tam jako míček při tenise, načež Vince nakonec hodil raketu do sítě. „Nebudu poslouchat tyhle kraviny,“ zaječel na nás. „Jdu pryč kurva! Odcházím! Pokud si to rozmyslíte, tak mi zavolejte.“ On tvrdí, že jsme ho vykopli, já tvrdím, že odešel sám. V každém případě jeho hlava už byla na špalku a poskytl nám dobrou záminku, abychom sekeru nechali spadnout...“
|
