„Když jsme začali nahrávat, měli jsme plán, že se vrátíme k našim kořenům se syrovým, přímočarým zvukem. Začali jsme s Bobem Rockem dělat na skladbách „The Year I Lived In A Day“ a „La Dolce Vita“ a na konci každého dne jsme odcházeli s obrovskou erekcí, protože ta hudba neskutečně šlapala. Ale pak se začalo dít něco divného. Nikki s Tommym se zbláznili a všechny včetně Boba Rocka povyhazovali. Chtěli produkovat album sami se Scottem Humpreyem, což znamenalo nekontrolovatelný rozmach jejich ega... Prostě mě strčili do nahrávací kabiny a řekli: Zkus s tím něco udělat... Nikki zapnul domácí telefon a řekl: Krabe napadá mě něco jako starý Bowie nebo Sister Of Mercy. Pak stiskl knoflík Scott Humprey a dodal: Ale trochu jako Cheap Trick a Nine Inch Nails. Nakonec se přidal Tommy: Jo a aby to mělo šťávo jako Oasis a bylo to tvrdé jako Pantera,“ vzpomíná na začátek nahrávání desky „Generation Swine“ John Corabi. Už z tohoto citátu si můžete domyslet, jakou schizofrenní potvorou se Mötley Crüe stali. Aby také ne. Deska „Dr. Feelgood“ jen v Americe dosáhla na sedminásobnou platinu, přičemž eponymní album se sotva vyškrábalo na zlatou metu. Sixx a Lee proto hledali viníky všude. Zbavili se prakticky celého týmu a jako poslední musel přijít na řadu i John Corabi. A bylo nasnadě, kdo zaujme jeho místo.
Co se tedy nestalo, prvního října 1996 management skupiny světu oznámil, že na novince (tehdy se ještě měla jmenovat „Personality No. 9“) bude kapela pracovat ve své klasické sestavě Neil-Mars-Sixx-Lee. Ovšem návrat ztraceného syna Vince nebyl vůbec bez problémů. Staré rány zůstaly nezahojené. „S Nikkim jsme kupodivu brzy našli společnou řeč, ale Tommy od té chvíle, co si vzal Heather, si myslel, že je filmová hvězda. A teď, když byl ženatý s Pamelou Anderson, to bylo ještě horší. Myslel si, že je lepší než ostatní a stále dával najevo, že jsem v kapele proti jeho vůli,“ čekl Neil. A jak byla situace v té době v Mötley Crüe komplikovaná, tak komplikovaně zní i výsledek společné práce - „Generation Swine“.
Fanoušci se zpočátku domnívali, že když je Vince zpátky v kapele, vrátí se Mötley Crüe ke svému klasickému zvuku a na tři roky starý experiment se zapomene. Jenže chyba lávky. Fakt, že se tak nestalo, je jasný hned o začátku, od zlomyslného zachechtání „Destroy“ v úvodní skladbě „Fing Myself“. Ta se nejprve rozjede v jakémsi šíleném duchu, který by klidně mohli hrát třeba Tool, ale pokračuje už klasičtěji a je z toho cítit jak starý duch Crüe, tak třeba Cheap Trick. Pilotní singl „Afraid“ startuje seattleská kytara a následné postupy, které jakoby vypadli z repertoáru alternativních rockových kapel 90. let. Vše naštěstí zachrání vcelku vydařený refrén. Zato „Flush“ je jen obyčejná šmíra, kterou by se snad na desku styděla dát i kapela, která nahrává svůj debut ve špinavé garáži. Titulní „Generation Swine“ je minimalistický punk a vlastně první věc, kde můžete zaslechnout typický Neilův hlas. Jeho projev na celé desce je hodně upozaděn, což následně vysvětlil Scott Humprey s tím, že skladby rozhodně nebyly psány pro jeho hlas a rozsah.
„Confessions“ by ve výsledku nebyla špatná skladba. V refrénu má obrovský potenciál a sílu, ovšem absolutně nemístný zvuk a nevhodně zvolené haldy efektů z ní dělají jen době poplatnou baladu, která ve zkoušce časem nemůže obstát. Od další „Beauty“ je už přece jen trochu líp. Zde si pěvecké party rozdělil Tommy Lee a Vince Neil a rozhodně má skladba pořádnou sílu, i když zase zbytečně moc efektů její výsledný dojem trochu kazí. Ovšem Mick Mars se zde vytasil s vynikajícím sólem. A je tu „Glitter“. Opravdu skvělá věc, na které se autorsky podílel kanadský hitmaker Bryan Adams. Jedna z těch balad, která může důstojně nést jméno Mötley Crüe. I když se zase budu opakovat, bez řady efektů a s nevhodným, nervním sólem, by byla ještě o třídu lepší. „Anybody Out There?“ je, stejně jako titulní věc, ostrou punkovkou, ale jaksi bez nápadu. Jako výplň koncertů, proč ne, ale jinak vcelku zbytečná záležitost. „Let Us Prey“ je další naprosto zbytečná věc, na které zaujme jen úvodní riff, který ale zní jak z dílny Roba Zombieho nebo Marilyna Mansona. Kurva, tohle prostě nejsou Mötley Crüe...
Jdeme do finiše. Procítěná Sixxova balada „Rocketship“ je ve výsledku jednou z nejlepších věcí alba, i když svůj obrovský potenciál mohla využít mnohem více než na ploše pouhých dvou minut. A „Rocketship“ je jedinou věcí desky, kde je množství efektů ku prospěchu věci. Hned další výtečnou „A Rat Like Me“ zase efekty zbytečně sráží na zem. Neprospívá jí ani Neilův hlas, který se k ní, takhle jak je napsaná, vyloženě nehodí. Ovšem jinak jeden z vrcholů desky... Je tu „Shout At The Devil ´97“. Z názvu je snad úplně jasné, oč se jedná. Dodnes ale nevím co si o téhle verzi mám myslet. Má sice větší koule než původní nahrávka, ale ve výsledku, jak jsem v téhle recenzi zmínit už několikrát, ubližuje jí elektronika, která prostě v takové míře do TAKOVÉ klasiky jako je „Shout At The Devil“ nepatří. Ve výsledku ale zajímavá záležitost. A „Brandon“? Chápu zařazení téhle přeslazené věcičky, kterou Tommy Lee (sám si jí i nazpíval) věnoval svému synovi. Jenže nechápu její zařazení na desku Mötley Crüe. Kdyby si jí Tommy nechal pro svou sólovku, proč ne, ale tady prostě nemá co dělat. Navíc ty sladkobolné smyčce... ehh...
Tahle věta se v historii Mötley Crüe opakuje několikrát. „Mohla to být dobrá deska, kdyby...“ „Generation Swine“ působí jako spíchlá horkou jehlou, protože vyšla zhruba půl roku po Neilově návratu, je na ní několik skladeb, které jsou absolutně zbytečné, ale i pár věcí, které zase ukázaly, jak obrovský potenciál v kapele dříme. Deska vystihuje období poloviny devadesátých let, kdy většina někdejších hair metalových desperátů (jako čestné výjimky můžeme jmenovat Slaughter, Firehouse, Cinderellu nebo Poison) úplně zblbla a začala se věnovat odlišné, době poplatné muzice. Kapela se tenkrát nacházela bezmála ve stavu klinické smrti. Naprosto jí ovládli Tommy Lee a Nikki Sixx. Micku Marsovi se nové směřování nelíbilo a přemýšlel o odchodu. O návratu pouze na sólovou kariéru uvažoval i Vince Neil,
„Už jsem měl dost Tommyho, který se ke mně choval jako kretén od chvíle, kdy jsem byl znovu ve skupině. Začal jsem pomýšlet na odchod, když tu byl nový, téměř výhradně electro-grungeový repertoár, prohibice a Tommy Anderson Lee,“ komentuje tehdejší stav Vince. Kapela totiž vyhlásila znovu stav střízlivosti a to se zpěvákovi, který z celého srdce miluje pivo a tequilu, vůbec nelíbilo. Když se u dveří jeho pokoje objevil pracovník se šampuskou a chtěl mu odebrat moč, aby zjistil, zda Vince v noci popíjel, znovu vyrostla stará zeď mezi ním a zbytkem kapely.
„Odcházím, tyhle kraviny dělat nebudu, řekl jsem Nikkimu v hotelové hale. Nikki se na mě otočil a řekl: "Proč? Protože nedokážeš dodržet slovo?" Tím mě přiměl změnit rozhodnutí. Místo abych odešel v přestávce turné, rozhodl jsem se odejít hned. Bež do prdele, sbohem. Těšilo mě, že jsme se potkali. Šťastnou cestu domů, řekl jsem mu. Podal pak svoje sako ženě, tašku dědečkovi, obrátil se ke mně a pronesl: Hej Vinci, když už jdeš, tak si vem na cestu tohle. A uštědřil mě úder do čelisti... Vzal jsem si taxíka na letiště, kde čekal můj známý s letadlem. Tam jsem narazil na celou skupinu. Prošli jsme kolem nich. Nikki, Mick a Tommy popadli svá zavazadla a vydali se za námi. Zůstaňte, kde jste, řekl jsem jim a pak jsem nastoupil do letadla, zavřel dveře, posadil se u okénka a ukázal jim vztyčený prostředníček. Bylo to moje největší vystoupení za celé turné. Za hodinu jsem už seděl v hotelu Peninsula a vesele popíjel,“ vysvětluje Vince. Z kapely ale nakonec neodešel. Po rozmluvě s Nikkim se znovu vrátil, ale pěstní souboje mezi členy Mötley Crüe měli pokračovat dál...
|
