Saliva je kapela, která byla na vrcholu zhruba před pěti, osmi lety. V době, kdy ještě dozníval nu-metal, ale už zde byl vliv kapel jako Linkin Park (kteří čistý nu-metal nikdy nebyli), kteří rvavou muziku kombinovali s melodickými, dalo by se říci až popovými pasážemi. Saliva se tohoto trendu chytli. Nechyběli ostré, podladěné kytary, štěkavý rapový zpěv zkombinovaný s melodickým vokálem. Platina v Americe na sebe nenechala dlouho čekat (Evropa byla v tomto ohledu mnohem rezervovanější), ovšem Saliva se dostali do slepé uličky. Nu-metal najednou zmizel, do popředí se začal znovu drát rock n´roll založený spíše na písničce jako takové, než na riffech a ostrém rapu. Proto se kapela přiklonila, dle toho jak velely trendy, k jednodušší muzice.
Teď jsou tady s pátou deskou „Under Your Skin“, která pokračuje v trendu změkčování ještě více než její předchůdkyně. Z počátku to sice tak nevypadá. Úvodní „Badass“ startuje výbušný riff a melodická sloka, která exploduje v rapově skandovaném refrénu. Jenže pak už stále více a více zabrouzdáváme do popových poloh. Ostrých kytar ubývá, je tu stále více elektroniky, popěvků, které snesou bezpohlavní komerční FM stanice. „Better Days“ nebo „Nothing“ jsou tak sladké, že máte pocit, že se vám z toho zkazí zuby. „Hate Me“ sice překvapí vcelku příjemně nakopnutým refrénem, ale ve výsledku je to jen takové plácnutí do vody. „Never Should´ve Let You Go“ a „Prove Me Wrong“ jsou zase jen neškodné popěvky.
A když pak kapela vytáhne metalovou „Burn It Up“, zní to hodně nedodělaně, absolutně nevýrazně, že to kolem vás profrčí jako rychlík a nic si z toho nepamatujete. „Toxic Suicide“ svou náladou zase tepe na grungeovou notu, ovšem výrazný nápad skladbě opět chybí. „Turn The Lights On“ je zase přeslazená balada ve stylu Bon Jovi, ovšem bez takového nápadu, který by jí Jon a spol. dali. Nejlepší skladbou tak zůstává závěrečná „Spotlight“, kterou žene energický kytarový riff, má výrazný refrén a v polovině skladby se kytarista Wayne Swinny vytasí s výborným sólem.
„Under Your Skin“ mi přijde jako klasická záležitost současné americké produkce. Některé prvoplánové skladby, které jsou určeny pro hraní v rádiích, pár ostřejších nářezů, jen tak aby se neřeklo a staří fandové se moc neurazili. Tahle deska je prostě spotřební zboží. Poslechnout a zahodit. Žádnou jinou hodnotu podle mě nemá.
|
