Co si tak posluchač představí, když se řekne doom metal. My Dying Bride? Paradise Lost? Anathemu? Nebo Kypck. Jasně posledně jmenovaná kapela má do druhdy královského triumvirátu doom metalu ještě trochu daleko, ale možná je dneska doommetalovější, než všechny tři jmenované kapely dohromady. Doom dnes nezažívá zrovna nejšťastnější období, jako třeba v polovině devadesátých let, kdy vznikala přelomová díla jako „Icon“ (Paradise Lost), „The Angel And Dark River“ (My Dying Bride), „Wildhoney“ (Tiamat) nebo The Silent Enigma“ (Anathema), ovšem Kypck to očividně nevadí a valí doom metal v jeho nejčistější podobě. Tedy podladěné, brutálně tvrdé kytary, nesnesitelně pomalé tempo bicích a utrápený, zádumčivý zpěv.
Kapela na sebe upozornila už před třemi lety, kdy přišla s deskou „Cherno“. Tím, že ve svých řadách hýčká kytarového čarostřelce Samiho Lopakku, druhdy člena slovutných Sentenced. A především tím, že deska byla kompletně nazpívána v ruštině. Tento jazyk dává hudbě Kypck neopakovatelný esprit, který ji odděluje od všemožné konkurence. A podobný mustr, jako na debutu „Cherno“, využívá Kypck i na své zbrusu nové „dvojce“ „Nizhe“. Už od první skladby „Posle“ (tedy po minutu a půl dlouhém intru „Gifarus“) je jasně dáno, že deska znovu připomene všechny atributy doom metalového ranku. „Alleya Stalina“ by se dala považovat za hitovku a spolu s „Bardak“ je možná nejsvižnější (i když tohle slovo používat v souvislosti s Kypck je asi nesmysl) věcí desky. Ne náhodou jsou obě (když pomineme intro „Gifarus“ a outro „Vals smerti“) nejkratšími kousky desky.
Skoro desetiminutová „Chuzhoi“ zaujme pekelně nazvučenými bicími, které především ve střední části skladby, které ještě dominuje zdeformovaný šepot zpěváka Erikkiho Seppänena, znějí tak, jako by přivolávaly apokalypsu. „Falitsa“ si zase pohrává se zvukem akustické kytary, která je zasazena do brutálních Lopakkových riffů, které vzdávají hold praotci doom metalu Tonymu Iommimu. Lopakka se ještě blýskne v soudružské „Tovarishcham“, kde vytáhne asi nejlepší sólo desky, které se ale v polovině, v době kdy čekáte ještě větší vygradování, zlomí jen do akustického vybrnkávání. Jedna z nezapomenutelných částí desky...
Přiznám se, že v některých místech začne deska trochu nudit. Zejména proto, že skladby mají de facto neměnné tempo a kytary používají vlastně jen dva druhy zvuku – čistý a zkreslený. Jenže Kypck mají natolik zajímavou a osobitou tvorbu, že se budete k této desce, stejně jako k debutu „Cherno“ vracet. Album má totiž sílu magnetu a i když v jednom zátahu jde doposlouchat jen stěží, nedá vám to a zase se k desce druhý nebo třetí den vrátíte.
Finsko má tedy po Leningrad Cowboys další obdivovatele země, kde zítra znamená včera. Leningrad Cowboys ale opěvují zdatné komsomolce podávající heroické výkony při budování lepších zítřků, zajímají je pijatyky, kde vodka teče proudem a pak se chrápe ve škarpě. Kypck se na Rusko dívají trochu jinak. Z jejich hudby na vás dýchne atmosféra slavné stalingradské bitvy, ale i duch Stalinových gulagů. Prostě tohle je Rusko bez růžových brýlí.
|
