Metalisté z východních Čech už jistě zaznamenali, že na Výravě se poslední dobou začíná rozvíjet docela slibná tradice akcí, mezi které se občas vklíní i něco z těch tvrdších žánrů. I když je tenhle areál trochu z ruky, má hned několik výhod, mezi které patří především krytý parket, což se minulou sobotu opět vyplatilo, když se počasí rozhodlo trochu pozlobit. A tentokrát si na Výravě přišli na své i powermetalisté – první ročník festivalu Absolute Dose Of Metal totiž nabídl hned dvě zahraniční jména (rakouské Serenity a Italy Elvenking) a domácí Rimortis a Sebastien. A aby nebyla nouze o pestrost žánrů, line-up se okořenil něčím tvrdším. Třešničkou na dortu pak byli samozřejmě Arakain a bylo znát, že spousta návštěvníků dorazila hlavně na ně.
Začátek byl plánován na brzké odpoledne a to se ještě příchozí trousili spíše zlehka, ale na hlavní program se už lavičky na parketu slušně zaplnily a před každou kapelou čekal pod pódiem slušný kotel. Zajímavé překvapení čekalo také na fotografy – pro vstup do fotopitu musel člověk prokázat jisté gymnastické a horolezecké schopnosti, protože nám nezbylo nic jiného, než se přes zábranu šplhat po konstrukci pódia a přes aparaturu. Jedinečný zážitek ;-).
Celý festivalový den otevírala domácí Ramayana. Úplně domácí výhodu ale neměli. Pod pódiem se to zatím zrovna moc fanoušky nehemžilo a nějaké přilákal vlastně až slib kapely, že kdo si tam půjde stoupnout, dostane album zadarmo. A hned byl kotel. Hradečáci v podstatě vsází na tvrdší bigbít s českými texty, což není úplně to, co bych vyhledávala. Navíc mi až zas tak moc nesedí hlas zpěváka. Ale budiž. Na rozjezd fajn – navíc Výrava tradičně hostí kapely podobného ražení a určitě se našlo i pár návštěvníků, kterým jejich styl sednul.
Playlist: Ďáblův plán, První boj, Smrt jsem já, Navěky, Škoda strun, Údolí, Čas zatracení, Ruce osudu, Drsnej kraj, Strach, Vesmír přichází
To následující deathmetaloví Tortharry už o fanoušky nouzi neměli. Jejich styl hudby možná příliš nekorespondoval s hlavními hvězdami večera, podle reakcí publika ale odhaduji, že si pár fanoušků dokonce zajelo na Výravu jen kvůli nim. Už jen z podstaty žánru mě neměla jejich muzika příliš šanci zaujmout, musím ale rozhodně ocenit energii a zkušenosti, které jsou ze skladeb cítit a také sympatického frontmana, který v protikladu ke svému nasranému pěveckému projevu v pauzách vlídně rozmlouval s publikem. Parket se plnil a i když se počasí pořád nemohlo rozhodnout, jestli pršet bude, nebo ne, začínalo to vypadat na hodně povedenou akci.
S nástupem Rimortis konečně začal příjemný den i pro melodiky. O téhle kapele asi netřeba nějak zdlouhavě mluvit, vždyť jsou u nás v rámci speed metalu prakticky legendou. Musím prásknout, že si u nás frontman Vašek předplatil dobrý report, když všichni tři přítomní redaktoři z naší redakce dostali věnovanou písničku, což by se dalo klasifikovat jako nekalá soutěž! :) Naštěstí můžu samozřejmě chválit i objektivně, jak jinak, když mi styl kapely sedí a jejich vystoupení jsou navíc díky Milanovi za mikrofonem i plná energie, když vedle skvělého vokálního výkonu zvládá ještě gymnastiku. Také jsem uvítala možnost konečně slyšet živě skladby z poslední desky.
Playlist: Nepřítel s Úsměvem, Vesmírem plout, Zvony fantazie, Odyssea, Opera v plamenech, Černý Kůň, S.O.S., Omnia Vincit Amor, Ve jménu kříže, Deset kroků zpět, Rimortis II., Pláč andělů
Narovinu se přiznám, že nemám ráda Root. A není to ani tak kvůli hudbě (ať si každý hraje, co se mu líbí, když to má aspoň nějakou estetickou hodnotu – a ta je tady nezpochybnitelná, v rámci stylu jsou Root vysoko nad tuzemskou konkurencí), ale kvůli osobě Big Bosse. Oddaní fanoušci (kterých se nesešlo vůbec málo) mu ale očividně jeho arogantní postoj a vulgární průpovídky absolutně mimo kontext nekriticky žerou. No tak budiž. Já to asi nepochopila a spíš mě to dost znechutilo. Z mého pohledu to není nic než trapná póza a to je něco, co si z mé strany nezaslouží pozornost. Tečka.
Pak už ale naštěstí přišla na řadu první zahraniční hvězda a ta si naopak zaslouží pozornost vrchovatě. Pro mě vystoupení Elvenking číslo tři a hned na úvod říkám, že nejlepší, co jsem měla možnost vidět. Souhlasit se mnou bude jistě i početná řada nových fanoušků, které si ten večer Italové u nás získali a samozřejmě i ti, kteří na jejich koncert přišli řádně obeznámení s elfí tvorbou. Set otevírala novinka „Dawnmelting“ z posledního geniálního alba „Red Silent Tides“ a ten večer zaznělo z novinky ještě dalších pět jejích kolegyň. Elvenking to vzali hned v úvodu pěkně zostra a tempo jim vydrželo celou dobu. Už minule jsem zpěváka Damnu přirovnávala k hračce na klíček – tentokrát mu ten klíček někdo natáhnul opravdu důkladně a jeho tanečky doplňovaly už tak strhující atmosféru skočných skladeb, že měl člověk skoro chuť si zatančit taky. Vedle novinek kapela samozřejmě nezapomněla na svoje největší hity („The Divided Heart“ mě potěšilo o to víc, že na minulém koncertě v Německu neměli čas ho zahrát) a překvapilo oživení setlistu o ty úplně nejstarší (a o poznání folkovější) věci – z prvního alba zazněly hned tři skladby a album „Wyrd“ reprezentovala „Jigsaw Puzzle“. Italové také představili nového bubeníka, který si říká Symohn, a hned si jako vstupní test vystřihl menší sólo. Když zaznělo outro a kapela na delší dobu z pódia zmizela, rychle se vyprázdnil i parket pod pódiem. Když se následně kluci vrátili, aby zahráli ještě dva přídavky, všichni fanoušci zase poslušně přiklusali zpátky. Bylo vidět, že celá kapela s ukecaným a charismatickým Damnou v čele si ten večer získala hromadu nových nadšených fanoušků, kterým pranic nevadilo, že skoro celou dobu nepříjemně poprchávalo.
Playlist: Dawnmelting, Jigsaw Puzzle, The Wanderer, The Scythe, Silence De Mort, The Divided Heart, Your Heroes Are Dead, To Oak Woods Bestowed, Pagan Purity, The Cabal, This Nightmare Will Never End, Runereader, The Winter Wake, She Lives at Dawn (outro), Hobs an' Feathers, Another Awful Hobs Tale
Elvenking možná mohlo přijít, že nemají zrovna nejvýhodnější hrací čas, když byli na pódiu ještě za světla, ale všem znalým situace bylo jasné, že to bylo právě naopak. Většina lidí totiž ten večer přišla na Arakain. Pochopitelně. U nás je to opravdu legenda, všechny zásluhy a úspěchy není třeba připomínat. Pro mě je to kapela, na kterou se ráda podívám, když na ně narazím někde na festivale, chvíli mě to docela baví, ale na jejich samostatný koncert bych asi nešla. A když se to moc táhne, začíná mě to mírně nudit. Honza Toužimský je parádní zpěvák, ale s tím frontmanstvím je to trochu slabší. Občas na mě působí trochu jako spící panna. Stačil mi ale jeden pohled na nadšené fanoušky a všechna moje kritika musí ustoupit do pozadí. Je fakt, že Česká republika žádnou další kapelu podobného formátu prostě nemá a že i po tolika letech jim to skvěle šlape a muzikanty to na pódiu očividně baví, stejně jako to baví publikum, které, i když nebylo to nejpočetnější, pro jaké Arakain kdy hráli, dokázalo projevovat přízeň svým idolům dostatečně hlasitě.
Serenity jsou z mého pohledu pravděpodobně jediná rakouská kapela, která skutečně za něco stojí. To jsem věděla už před koncertem. Do teď mají na kontě tři desky plné senzačních melodií, mohutných sborových refrénů a poetických duchaplných textů. Dalším lákadlem bylo, že nejnovější album „Death & Legacy“ je pravděpodobně to nejlepší, co zatím vyplodili. Takže otazníkem jen zůstávalo, jak to bude všechno vypadat převedené do koncertní podoby. A rovnou říkám, že Serenity mi naprosto vyrazili dech. Otevírali novinkou „New Horizons“ a nejen, že to znělo srovnatelně s deskou, ono to nakonec bylo v mnoha ohledech ještě lepší! Pomohl krystalicky čistý zvuk a pefektně vytažený vokál, takže mohl Georg Neuhauser celou show nerušeně předvádět, jak je naprosto brilantní zpěvák. Co ale bralo dech nejvíc, to byly jednoznačně sbory. Ty většinou právě na živých vystoupeních skřípou – o to větší bylo moje překvapení, že tady zněly opravdu ještě líp, než na desce. Nepamatuji si, že bych někdy něco takového zažila a jediné srovnání, které se tomu blíží, jsou koncerty Blind Guardian. Přidejte perfektní setlist, který tvořil průřez celou dosavadní diskografií. Největší husí kůže mi naskočila při „Coldness Kills“ a pomalé „Fairytales“, kde přišla s ženskými vokálními party vypomoct Katie ze Siren´s Cry a s Georgem tomu přidali i nádech dramatičnosti. Stejně tak tomu bylo, i když se vrátila podruhé, aby si vystřihla můj nejoblíbenější kousek z novinky „Serenade of Flames“, což byl popravdě dost brutální útok na emoce. Jen škoda, že většina návštěvníků skutečně po Arakain odešla. Kdo nezůstal, může trpce litovat, protože přišel o naprostý vrchol festivalu. Jakkoli byli Elvenking naprosto senzační, Serenity byli famózní (jiné slovo mě nenapadá). Georg ocenil věrné (i nové) fanoušky, kteří zůstali a jedněm dokonce slíbil, že jim koupí pivo. Opravdu výjimečný zážitek...a už toho nechám, nebo mi brzo dojdou superlativy.
Playlist: New Horizons, Far From Home, Coldness Kills, Rust of Coming Ages, When Canvas Starts To Burn, Fairytales, Reduced to Nothingness, Heavenly Mission, Canopus Three, Serenade of Flames, Velatum, Engraved Within
Už prakticky v ranních hodinách uzavírali celý velmi povedený den také téměř domácí Sebastien, kteří měli ten den už jedno festivalové vystoupení za sebou. Jestli se před Serenity vypařila většina osazenstva, teď to vzdala i velká část toho zbytku, takže Sebastien zbyla na podporu sotva hrstka věrných. Ti ale dostali za odměnu hodinu velmi kvalitního vystoupení. Skladby z nové desky jsou sice stále stejně čerstvé, jako nová sestava, a je znát, že zatím nebylo příliš šancí na zkoušení, ale když to srovnám s prvním vystoupením, které jsem viděla v pražském Exitu před Vicious Rumors, jsou slyšet mílové pokroky už teď. Začínám se vážně těšit na jejich společné turné s Eagleheart. Už minule jsem zmiňovala, že je tady velký potenciál, který je jen nutné trochu dopilovat. Skladby samy o sobě mají velkou sílu, Jirka je skvělý zpěvák a na velkém pódiu byl občas prostor i na nějakou tu opatrnou show. A ještě ocením nádherný stojan na mikrofon s bílými růžemi, protože podle mě to jsou právě takové malé detaily, které jsou pro celek nakonec nesmírně důležité.
Playlist: Museé Du Satan Rouge, Remiel In Flames, Lake Of Dreams, Voices In Your Heart, Fields Of Chlum (1866 A.D.), Tears Of White Roses, Phoenix Rising, Femme Fatale, Dorian, Remiel In Flames
Nakonec velmi příjemné zakončení celého dne, který se povedl nadmíru. Obzvlášť volba obou zahraničních hvězd byla geniální. Když si vezmu, jaká je obvykle návštěvnost koncertů, na které přijedou podobné zahraniční kapely, festival na Výravě se povedl i z téhle stránky. Je fakt, že takový čistě powermetalový fesťáček u nás dost chybí a vůbec bych se nezlobila, kdyby si právě tenhle na Výravě vytvořil tradici a příští rok nabídl nějaká další zajímavá a neokoukaná jména.
Savapip: Vzhledem k tomu, že jsem se tentokrát ocitl v zákulisí stejně tak často, jako pod pódiem, přidám jen pár vět. Ve spoustě věcí se s Radkou shodneme – i pro mě byli úchvatní Serenity absolutním vrcholem večera, hlavně „Fairytales“ v duetovém podání s Katiou mě dostala do kolen. U Elvenking jsem se trochu ztrácel a jejich set (čest výjimkám, jako byla „The Divided Heart“) mi krapet splýval. A celou dobu jsem si lámal hlavu, jak může nový bicmen se svým totálně ležérním stylem bubnování všechno umlátit. Set Arakainu jsem trávil průběžně krmením Elvenkingů :-) a průvodcovstvím Serenity, odskočil jsem si jen poslechnout „Hlas krve“ a odeřvat „Apage Satanas“ – paráda. Nevděčnou roli finalisty Sebastieni zvládli s přehledem („nastupovat po Serenity je sebevražda…“), mrzelo mě, že skvěle rozjetí Rimortis se nevešli do lepšího hracího času a potěšila mě Ramayana, která, tak jak ztrácí ze svých řad původní členy, tak ztrácí i dosavadní kompromisy. Hodně podařený set. Ohledně Tortharry mi Radka vzala slova z klávesnice. Pravděpodobnost, že někdy zajdu přímo na jejich koncert je mizivá, tady jsem fascinovaně koukal na profesionalitu, energii a nadhled, kterými kluci nešetřili. Root mě nenadchli – patřím k těm, které infantilní Big Bossovi průpovídky těžko uspokojí a díky nim šla tahle část odpoledne zcela do kopru. Navíc (ale tady za to mohl spíš nedostatek tmy) v jejich vystoupení jsem postrádal byť jen náznak amosféry.
Na závěr už jen obrovské poděkování Výravákům Jitce a Petrovi, za jejich vstřícnost a úsilí, i za to, že byli ochotní do tohohle nápadu vůbec jít!
P.S. ...a všem bych vám přál vidět spokojený výraz kuchaře Martina, nadšeně líčícího, kterak se elfí banda láduje bůčkem :-).
|
