Po totálně promrzlé noci z pátka na sobotu (kdy jsem si zvládla pár probdělých hodin nadávat, jak byl blbý nápad spát ve stanu) výrazně ubylo sil na všechno. Nemluvě o tom, že skutečně nepotěšilo, když v tomhle počasí tekla ve sprchách jenom studená voda. Nemluvě o tom, jak dlouho mi potom schly vlasy. Vzdát to ale zatím nepřipadalo v úvahu – obzvlášť, když sobota přinášela několik velmi lákavých zahraničních i domácích jmen. A i když byla pořád zima jak kdyby byl listopad a ne začátek července, aspoň ten désť si dal pro jeden den pokoj.
Výsledkem všech útrap ale bylo, že do areálu jsme se dokopaly až kolem druhé hodiny na vystoupení mladých Britů Neonfly. Dost pravděpodobně je velká většina návštěvníků vůbec neznala. Není divu – debut je teprve na cestě a u nás ohledně téhle bandy zatím ticho po pěšině. Nakonec jsem udělala moc dobře, že jsem se s jejich tvorbou seznámila předem. Je to
totiž velmi nadějná powermetalová smršť, kterou je velká zábava sledovat. Skladby z budoucí debutové desky byly zahrány s velkou chutí a nasazením a spoustu jich utkvělo v hlavě – třeba pecky „Ship With No Sails“, „Reality Shift“ nebo závěrečná hymnická „Morning Star“. Navíc, obrovské plus pro kapelu je charismatický frontman Willy Norton, kterému prostě patří pódium, dokáže si podmanit publikum a ještě k tomu má netradiční a zajímavý hlas. Celkově velmi milé překvapení a pro mě jeden z nejlepších zážitků festivalu. Tahle londýnská parta má budoucnost a já ji rozhodně hodlám nadále sledovat.
Následující Francouzi Skarface hrají ska. To se celkem i dalo předpokládat. Mají k tomu na pódiu dva saxofonisty a svojí hudbu předávají publiku s velkou radostí. Minimálně frontman snad musel během show naběhat kilometry a když nebylo kam běžet, klusal aspoň na místě. Svoje příznivce si našli, já bužel k tomuto stylu vřelý vztah nemám. Přesto bych kapelu určitě ocenila – aspoň to nenudilo.
I v sobotu jsme si na chvilku odskočily k druhé stage, podívat se na show Vitacit, které poslední dobou potkávám prakticky kam se hnu. Láďa Křížek otevřel celý koncert zpíváním o tom, jak má trápení a pod pódium se nahrnula docela početná skupinka, která si přišla poslechnout staré osvědčené pecky jako „Já chci se ptát těch králů“ nebo „Drákula“. Dostali přesně, co chtěli. Solidně odehrané, solidně odzpívané, nic víc asi nikdo nečekal. O něco zajímavější věci se odehrávaly na hlavní stagi. Španělé Vita Imana hrají nářezový thrash, specificky zabarvený netradiční zemí původu. I když bych si to doma asi nepustila, byla to další parta, která mě naživo hodně zaujala. Charismatický a energický zpěvák a roztomilá exotická slečna, která pařila na bonga. Zajímavá podívaná.
Po zahraničních jménech následoval na hlavní stagi český trojblok. A hned první jméno stálo za vidění. Kamil Střihavka & Leaders, tak zní název formace, se kterou tento fenomenální zpěvák vystupuje. A na tomhle koncertě jen znovu potvrdil, že si tohle označení zaslouží. Jenže po tak živelném vystoupení, jaké předvedli Španělé, nakonec celý set vyzněl trochu utahaně a místy to nudilo. Rozhodně to ale zachránil závěr, kdy zazněly dva pomalé hity „Když se snáší déšť“ (jak příhodné pro letošní ročník festivalu) a samozřejmě „Země vzdálená“, která nemohla chybět ani náhodou. Následující Dark Gamballe jsem zaskočila jenom odfotit. Nerada bych vypadala, že jsem proti téhle kapele zaujatá, ale... no já vlastně jsem. Nebere mě ani jejich muzika, ani image. Populární ale jsou a tak o nadšené publikum nouzi neměli. Posledním domácím interpretem na hlavním pódiu byl v sobotu Aleš Brichta a
rovnou musím říct, že mě jeho vystoupení velmi mile překvapilo. Zpívalo mu to parádně, mimo skladeb ze své sólové kariéry vystřihl i něco z historie Arakainu – brilantního provedení se dočkala skladba „Kyborg“ z desky „Apage Satanas“ a navíc zahrál dvě skladby z dílny Jiřího Schelingera jako poctu k jeho nedožitým šedesátým narozeninám. Píseň „Kartágo“ už jsem neslyšela pěkných pár let a musím říct, že tohle nečekané živé provedení mě vzalo za srdce. A stejně tak asi největší Alešův hit „Dívka s perlami ve vlasech“, kterou věnoval všem chlapům v publiku, ačkoli, jak poznamenal, jeho text se vždycky paradoxně spíš líbil ženám.
Hell in the Club byli pro mě, vedle Neonfly, druhým hlavním sobotním lákadlem. A to ani ne tak proto, že by se mi líbila jejich jediná deska, která je popravdě dost nudná, ale proto, že zpěvák Elvenking Damna, který si tuhle partu založil jako vedlejšák, naživo vždycky předvede živelnou show, kterou je radost sledovat. A nemýlila jsem se. Původně nudné a tuctové skladby se v živém provedení měnily k nepoznání a italský glam bavil celých vymezených padesát minut. Damnova druhá banda je Elvenking hudebně namíle vzdálená, ale je cítit, že glam je zpěvákova srdcová muzika a že celou kapelu to hodně baví (basák Andy Buratto je mimojiné také členem speedových Secret Sphere). Damna využil velké pódium a lítal sem a tam jako obvykle – výjimkou byla pouze skladba, při které si na krk pověsil kytaru. Trochu překvapení pro mě bylo, že nakonec kdoví proč nezazněla klipovka „On the Road“, na kterou jsem se těšila nejvíc (protože se mi vlastně jako jediná z desky líbí). Jinak to byla ale poutavá glamová show, která předčila moje očekávání.
Sodom, to je zvučné jméno. Já se ovšem před koncertem k téhle kapele stavěla prakticky neutrálně. Ostatně jako ke všem velkým thrashovým spolkům. Věděla jsem, že publikum dostane od trojice zaručený nářez, že zazní staré hity kapely, které budou pro skalní fanoušky srdcovou záležitostí, a že kapela zařadí také něco ze své poslední desky „In War and Pieces“. Navíc ze všeho budou cítit letité zkušenosti starých mazáků. Show mě ale nakonec v mnohém příjemně překvapila. Všechno výše zmíněné se splnilo, publikum šílelo, podařilo se rozvířit slučný moshpit, pánové do toho řezali a co mě překvapilo nejvíc, stačili se u toho celou dobu pobaveně usmívat a dělat grimasy do publika. K nasrané muzice to tvořilo krásný protiklad a vyznělo to velice sympaticky. Celé vystoupení se mi sice slilo do jednoho celku, protože v jednotlivých skladbách jsem se neorientovala, ale celkový pocit, který jsem si odnesla, byl velmi pozitivní.
Sobotní večer uzavírali němečtí Deadlock. Pokračovali v nastolené linii tvrdší hudby – co se škatulky týče, dali by se charakterizovat jako melodický death, ve kterém se střídá mužský a ženský zpěv. Když pominu to, že Johannes a Sabine dokázali za mikrofony docela hezky burcovat publikum a kapela měla fajnovou světelnou show, nebylo na tom jinak celkem nic, co by stálo za pozornost. Po jejich vystoupení jsme dorazily do stanu tak akorát, abychom unikly dešti, který vydržel úplně celou noc a ráno. A jestli jsem si první noc myslela, že jsem se vyspala špatně, tak to jsem ještě nevěděla, co mě čeká tu další. Znáte to, když si na sebe obléknete úplně všechno a pořád je vám zima? Příště si na Basin beru zimní kabát, beranici a jégrovky. Beze srandy.
Neděle už byla vyloženě utrpením. Zase se rozpršelo, areál připomínal ze všeho nejvíc úrodnou půdu, ze které by měli největší radost pěstitelé rýže a pořád ne a ne se aspoň na chvíli oteplit. Pohyb po areálu se musel omezit na minimum, pokud člověk nechtěl vypadat jako voják, který právě strávil týden kopáním zákopů. Opatrnost byla zbytečná – stejně jste se jednou normálně prošli a měli jste bahno až na zádech. Síly došly a nemusím asi zmiňovat, že pracovní morálka byla na nule. Přesto jsem se donutila vstát už na pvní kapelu. Na hlavní
stagi totiž neděli otevírali speedmetaloví Scelet, které jsem už dlouhé roky zvyklá vídat na klubových koncertech a jejich zařazení na hlavní pódium mě hodně potěšilo. Ještě chvíli před začátkem sice areál zel prázdnotou (a o moc líp na tom vlastně nebyl ani kemp), ale když Scelet uvedli svých třicet minut klipovkou „Fly Away“, alespoň skupinka nejodvážnějších k pódiu dorazila. A nemuseli rozhodně litovat. Scelet velké pódium moc slušelo, do půlhodinového setu bez zbytečného zdržování narvali průřez dosavadní tvorbou v češtině i v angličtině a jako bonus přihodili tři skladby z desky, na které se intenzivně pracuje (zpěvák Sýsák dokonce vyzval publikum, že jestli má někdo nějaký nápad na název desky, kapela ho uvítá). Myslím, že si ten den kapela získala pár nových fanoušků (obzvlášť pozitivní ohlasy se následně ozývaly na účet basačky Lídy) a budiž toho důkazem, že když kapela hrála jako poslední skladbu svoji klasiku „Labyrint“, byla skupina diváků pod pódiem minimálně dvojnásobná, než když začali. V případě Scelet mám koncertů ke srovnávání požehnaně a můžu říct, že tenhle patřil k těm výjimečně povedeným.
O následujících The Switch jsem slyšela prvně v životě a žánrově to šlo absolutně mimo mě, ale musí se nechat, že jsou pánové perfektně vystajlování a mají vtipného frontmana. Nejvíc mě pobavilo, když se zeptal publika, kdo z nich celé tři dny nespal a následně pronesl k člověku, který se přihlásil: „Tak tobě to teda věřim.“ Ukázal se také jako zkušený obchodník, když poznamenal, že musíme být všichni zmoklí a promrzlí a že u merch stánku na nás čekají suchá a teplá trička a mikiny kapely. Takže i když mě to hudebně nezaujalo, aspoň jsem se zasmála.
Velkým a příjemným překvapením pro mě byli hned následující punkoví Pipes and Pints s americkým zpěvákem. Jejich jméno jsem předtím znala pouze z nálepky na dámském záchodku v Exitu Chmelnice. Slovo „pipes“ nemají ve svém názvu jen tak po legraci a nutno uznat, že jsou dudy do jejich muziky zakomponovány opravdu stylově. Trochu šokuje naprostá nesourodost kapely – vzhledově opravdu vypadají jako kombinace snad všech myslitelných stylů. Hudebně to ale funguje a i když bych to nikdy nečekala, skvěle jsem se při jejich akční show bavila.
Kolem půl třetí jsem se konečně dočkala kapely, která mě na festivalu stále ještě držela. Švédové Manimal už se u nás jednou představili jako předkapela U.D.O. a na druhý pokus přijeli nadstandardně vybaveni. Zpěvák Samuel nastoupil na pódium s vysoko zdviženou českou vlajkou a česky se zeptal publika „Jak se máte?“ (kdopak ho to asi naučil, haha), což má u nás vždycky zaručený úspěch. V tom menším hloučku, co se sešel pod pódiem, to vyvolalo vlnu nadšení a přilákalo to i další lid, který si jejich progresivní power metal přišel vyslechnout. A
nikdo nakonec nemohl litovat, protože i když má kapela na kontě jenom jedno album, i když ještě neodehrála nějak zavrátně moc koncertů a i když jí chyběl basák (narychlo ho nahradil Tommy Larsson – známý třeba z nové bandy Fullforce či Heed), je jejich show naprosto parádní. Samuel Nyman je brilantní výškař a smrtící laťku, kterou si nasadil na albu, se rozhodně nebojí naživo pokořovat. Bylo vidět, jak moc kapele na koncertě záleží a jak je těší přízeň publika – i když by mělo vzhledem k jejich kvalitám být mnohem početnější. Škoda hracího času, kapela si zasloužila hrát mnohem později. Za vymezených čtyřicet minut stihli Manimal odehrát většinu své desky a asi největší úspěch zaznamenala pecka „Spinegrinder“. Celou dobu jsem doufala, že ten déšť ještě chvíli počká, ale bohužel na poslední skladbu se mohutně rozpšelo. Většina lidí pod pódiem ale i přesto vytrvala až do konce a Manimal si můžou být jistí, že si ten den svým skvělým vystoupením našli několik nových věných fanoušků.
Jeden z hlavních důvodů mé účasti odehrál, zase pršelo, já byla ZASE zmoklá...a jestli jsem doteď dolovala zbytky pracovní morálky, teď už prostě nebylo z čeho. Z neděle jsem už jenom stihla politovat Izziho z Dogy, který má po nehodě na čtyřkolce pochroumané koleno, takže musel celý koncert s kytarou pěkně prosedět. Pak jsem ještě zaznamenala švýcarské mladíčky Dreamshade, kteří s velkým zápalem prezentovali moderní melodický death metal, který mě ale zase nezaujal natolik, abych tam kvůli němu mrzla. Takže jsme to zabalily a já se můžu jedině omluvit, že nemůžu přinést svědectví z vystoupení Paradise Lost. Prostě nezbyly síly.
Kdybych to měla shrnout: Ještě nikdy jsem nezažila festival, který by takovýmhle způsobem zabilo počasí. Ten déšť by se dal, to se stává, ale ta zima byla ukrutná. Na druhou stranu, Basinfirefest přinesl několik opravdu perfektních vystoupení a několik nových objevů a příjemných překvapení. A taky musím výrazně pochválit dvě věci. První věcí jsou velmi příjemní pánové ze security. Jak u vstupů, tak u pódia se pánové chovali velmi lidsky a vlídně – to by se hodilo i na jiných festivalech. A druhou je naprosto božské cappuccino, které bylo v areálu k dostání. Bez něj bych asi nevydržela ani jeden den.
|
