V podání Avatar získává melodický death metal úplně jinou úroveň. Stejnojmenné album vyšlo sice už v roce 2009, ale do širšího povědomí středoevropanů se kapela dostala víceméně až letos, kdy podpořila na turné Stratovarius a Helloween. Já měla tu čest je vidět už podruhé a jak už jsem se zmiňovala v reportu z Hlohovce, kluci jsou rok od roku lepší. Jestli bylo předcházející album "Schlacht", vydané v roce 2007, parádní, "Avatar" posouvá hranice ještě úplně někam jinam.
Jedna pecka vedle druhé a parádní vokální výkon, který se nepohybuje už jenom v bručivých rovinách growlingu, to byli Avatar v roce 2009. Bral snad tehdy zpěvák Johannes Eckeström lekce zpěvu? Má parádní rozsah a jeho výšky, sic většinou odvřískané, znějí skvostně. Také melodická linka hlasu není vůbec špatná, jednoduše příjemná. Podobně chytlavé jsou i texty.
Co poněkud vybočuje z řady, je předposlední píseň „Pigfucker“, jež zní o poznání tvrději. Kompozičně úplně do alba nezapadá, což není vyloženě špatně a názor, že se mi tento song nelíbí, je velmi subjektivní. Posluchačskou náladu mi ale zlepší jediná balada, desku uzavírající skladba „Lullaby (Death All Over)“. Pět chválu je mnohem těžší než hanit. Zvlášť, když se člověku líbí víceméně všechno a je zbytečné jmenovat jednotlivé nástroje, či skladby. Přesto bych chtěla podtrhnout pár z těch, které se usazují v mozku. Hned úvodní „Queen of Blades“, či následující „The Great Pretander“, „Roadkill“, „Reload“, nebo „Deeper Down“ je prostě těžké vyhnat z hlavy.
Avatar může potěšit nejen příznivce inovací v melodickém deathu, ale i milovníky jasných melodií a v této souvislosti možná udělá radost info, že kluci už pracují na novince, na kterou jsem opravdu zvědavá, protože s plackou z roku 2009 si nasadili laťku pěkně vysoko. Avatar jsou mladí, svěží, hudba agresivně jemná a zároveň hebce tvrdá, so „we travel through your nightmares“ rovnou k dalšímu počinu.
|