První zprávy o festivalu Out Of The Dark 2011 hovořily o tom, že má jít o setkání kapel, v jejichž čele stojí půvabná dáma. To by se jako lákadlo mohlo jevit samo o sobě, nicméně v letošní osobně poněkud odpočinkové koncertní sezóně tím jediným skutečně zásadním důvodem k návštěvě festu se jevili hlasoví kouzelníci Van Canto. Paradoxní je, že nakonec tím, co převážilo v mém rozhodování o účasti na tomhle podniku byli dodatečně nasazení rakouští melodici Serenity, v jejichž řadách se něžnější část lidstva vyskytuje pouze coby nestabilní článek sestavy. A především zásluhou těchto dvou kapel (a jednoho překvapení) můžu říct, že události v KC Zahrada byly natolik úchvatné, že překonaly má očekávání.

Pojmu putovní festival dostáli i samotní pořadatelé. Z původně plánovaného Abatonu a následně ohlášeného Vagonu se nakonec vyklubalo chodovské KC Zahrada, které svým obvyklým zaměřením (z říjnového programu bych zmínil např. Nové české večerníčky, O hloupém království, Kocour Modroočko či Rej strašidýlek) mohlo u příznivců metalu vyvolat minimálně zvědavost a lehce povytažené obočí, nicméně svůj účel splnilo. Kapacitu sálu o velikosti menší školní tělocvičny si netroufám odhadnout, vzhledem k tomu, že pražská, v pořadí druhá, zastávka tour byla již týden předem beznadějně vyprodána, možná by se dalo uvažovat o větších prostorách, ale závažnější otázkou, která mi strašila v hlavě, byly zvukové možnosti sálu a kvality zvukaře, které mohly dění na pódiu dost zásadně ovlivnit.

V případě Amberian Dawn se tak – bohužel – i stalo… Nepřehledná zvuková koule, ve které – vyjma operních výšek, které se zaslechnout daly – v úvodu naprosto a postupně stále docela důkladně zanikal zpěv Heidi Parviainen, pohled na kytaristy (a poměrně čitelná a dobře znějící sóla) naznačoval, že kluci to mají pevně ve velice šikovných rukách, nicméně jejich umění se téměř ztrácelo v jednolité nepřitažlivé ušní hmotě. Poměrně staticky působila i samotná pódiová show Finů. Bez maximálního nasazení rtuťovitého kytaristy Kasperiho (?) a občasné výpomoci klávesáka Thomase Seppäläho, dali se Amberian Dawn považovat za akademické symfoniky večera. Nebýt následujícího trojlístku, asi bych na vystoupení Amberian nepohlížel tak spatra, nicméně věci následující postavily zahajující kapelu (která měla být adekvátním partnerem všem zúčastněným) do nelichotivé role nevýrazného zahřívače pódia. Potěšili mě mí Pražané (mluvící i německy a polsky), kteří zjevně mají Amberian Dawn rádi a svojí podporu jim dávali od začátku mohutným povzbuzováním a sborovým skandováním najevo, takže soudě podle reakcí publika, mohli Amberian Dawn opouštět pódium celkem spokojeně.
Playlist: Talisman, Lionheart, Shallow Waters, Arctica, Valkyries, City Of Corruption, Incubus, River Of Tuoni (bez záruky)

Pokud bych měl ze všech účinkujících hlasovat pro největší překvapení, na celé čáře by vyhrála německá Xandria. Ta vloni posílila o zpěvačku Manuelu Kraller a z aktuálního playlistu je zřejmé, že Xandria sice nezapomíná na svoje velké hity, ale zároveň vydatně maká na novém albu, psaném na tělo sympatické černovlásce. Na koncertě zazněly dvě novinky, chystané pro nadcházející desku, jejíž vydání Manuela avizovala na začátek příštího roku a vypadá to dost dobře ;-), o sebedůvěře kapely svědčí i jejich zařazení těsně před neodmyslitelné finále v podobě „Ravenheart“. Rozhodně nechci tvrdit, že na úspěchu Xandrie měl podíl i předchozí nemastný set Amberian Dawn, ale takhle ten rozdíl byl přímo hmatatelný. V první řadě čistý a čitelný zvuk, v řadě druhé pak maximální nasazení (to bych neupíral ani Finům), nadhled, nespoutanost a zjevné užívání si vlastního setu, kterému nezabránilo ani Manuelino zatápání v playlistu (že by důsledek posunutého začátku koncertu a vynucených škrtů?), ani technické problém s bicí soupravou Gerita Lamma (nechtěl bych být na místě technika a strkat ruce pod paličky tohoto razantního tlučouna… :-) ). Vtipně působila hra na rozpívávání kluků a holek, přitažlivě působili neposední kytaroví sekerníci…, prostě tohle vystoupení až neskutečně pulsovalo životem.
Playlist: ?, ?, The End Of Every Story, Save My Life, Valentine, Euphoria (?), Ravenheart

Za poslední dva roky jsou Serenity kapelou, která se pomalu tlačí do čela žebříčku (pokud tam už nejsou) mnou nejčastěji shlédnutých spolků. Na nepravidelných zhruba půlročních setkáních je asi nejzajímavější fakt, že i na počtvrté Serenity předvedli perfektní show, která byla znovu (přes v základních rysech stejný, jen poněkud osekaný, playlist jako před třemi měsíci na Výravě) značně odlišná od těch předchozích. Tentokrát Serenity představili svoji ostřejší a agresivnější tvář, zbavenou většiny nadýchanosti. Za hlavní důvod tohoto stavu považuji jednak absenci kytaristy Thomase Buchbergera a jeho nahrazení poněkud razantnějším kolegou z Visions Of Atlantis Crisem Tianem, jednak samotné nazvučení kapely, ze kterého vyčnívaly kytara s basou a bohaté klávesy byly poněkud umlčeny. Na straně druhé, hostující půvabná křehotinka Clémentine Delauney, poetickou stránku hudby Serenity dokázala skvěle zdůraznit, ve výsledku to byla hodně poutavá kombinace, zosobněná excelentní romantikou ve „Fairytales“ i dramatičností v „Serenade Of Flames“.. Mistr světa ve frontmanování Georg Neuhauser znovu nejpozději od „Coldness Kills“, kdy se ozval skandovaný pokřik, s grácií ovládal celou Zahradu, jeho „…dekuji, Praha…“ zní maximálně přirozeně a upřímně, jeho úspěšné hecování, zda publikum dokáže být hlasitější než včera Němci, málem zapříčinilo místní zemětřesení, grandiózní závěrečné vokální propletání ve „Velatum“ mohlo klidně být naprostým vrcholem večera… Serenity osobně počtvrté, znovu jiní a znovu perfektní. Ten dlouho neutichající fanatický řev publika hovořil za vše.
Playlist: New Horizons, Far From Home, Coldness Kills, Fairytales, Reduced to Nothingness, Serenade of Flames, Velatum

Nevěřil jsem tomu, že po rozjetých Serenity může přijít ještě něco, co je překoná. Van Canto jsou géniové. Tohle jsem tvrdil od prvního setkání s jejich tvorbou a po pražském koncertě jsem ochoten na tomhle tvrzení změnit snad jen g na G. Přetlakovaná nabuzená mašina Sly, půvabná Inga, smíšek a vrchní občerstvovač Ross, glosátor Stef, nenápadný pohodář Ike i za bicí soupravou schovaný dělobuch Bastian se stali králem večera. Nahrávalo jim už to, že pro velkou část příznivců (docela mě překvapilo, kolik v našich krajích běhá metalové omladiny) v KC Zahrada byli tihle zpěváčci hlavním magnetem večera a fandové jim vytvořili naprosto neskutečnou atmosféru. Pokud z koncertů obvykle přicházím zásluhou dunící aparatury krapet nahluchlý, tak tentokrát za to bez přehánění mohl řev nadšeného kotle. Van Canto dokázali udělat show i z prostého zavlažování hlasivek mezi jednotlivými kousky, co teprve, když se zpívalo. Playlist, který nabídli, byl poctivě smíchán z vlastních i převzatých věcí, v omezeném časoprostoru dostaly dostatek místa songy z ještě žhavé novinky, jedna pecka střídala druhou a přesto by vám každý v sále dokázal vyjmenovat x titulů – osobně bych od pasu vystřelil „I´m A Human“ a „If I Die In Battle“, které mu ten večer mohly chybět. Nesmírně dynamická a energická show s výborným zvukem a vzrušující kooperací nadšené kapely s diváctvem. Když k tomu připočtete velice přátelské a vstřícné vystupování členů Van Canto (i když nutno podotknout, že rodinná pohoda vládla prakticky u každého setkání aktérů večera s diváky), nedivte se, že mě příjemně mrazí v zádech ještě při psaní tohohle reportu. Škrtnout při záverečném strhujícím potlesku v sále zápalkou, tak asi celá Zahrada vyletěla do povětří, taková energie z Van Canta (a davu coby sedmého člena kapely) sálala. A pro všechny nevěřící můžu potvrdit, že ta sóla na kytaru jsou fakt dělána přes pysky :-). RAKKATAKKA!!!
Playlist: The Seller Of Souls, Wishmaster, Metal Song, Rebellion, Dangers In My Hand, One To Ten, Black Wings Of Hate, The Mission/Master Of Puppets, Fear Of The Dark

Tristania měla být headlinerem a vrcholem festivalu. V Německu díky domovským právům je vystřídali na finální pozici Van Canto a v Praze měli Norové možnost se přesvědčit, že by možná stálo za to pořadí prohodit i pro další zastávky (osobně bych Tristanii šoupl před Serenity a dokonce i Xandrii…). Sál se důkladně vylidnil ještě před prvními tóny kapely, exodus fanoušků po kapkách vytrvale pokračoval i v průběhu setu. Zcela neprofesionálně se přiznám k tomu, že po povznášející explozi Van Canta mě Tristania se svým temně zadumaným a těžkotonážním projevem, který dokázala alespoň občas strhnout do živelnosti dračice Mariangela Demurtas, prostě nebavila, takže jsem se raději vydal nahánět vancantího Slye kvůli dohodnutému rozhovoru a Tristanii jsem si jednoduše nechal ujít. Z toho mála, co jsem zahlédl, můžu říct, že věrní příznivci Tristanii úplně neopustili a vydrželi jí povzbuzovat (nicméně s tím ohlasem, který sklízely všechny předcházející spolky včetně Amberian, se tahle podpora nedá ani v nejmenším srovnávat), kapela odehrála svoje a zafungovala jako vychládač pozitivních emocí.

Celkové hodnocení? Trochu mě děsila časová ztráta, kterou večer nabral od samého začátku, naštěstí předpoklad, že s ohledem na polohu KC Zahrada bude zavíračka striktně dodržena a tak dojde k razantním škrtům v playlistech všech zúčastněných se nepotvrdila. Fantastické publikum. A z pěti kapel třikrát totální extáze, to je docela dobrý výsledek, co říkáte?