A taky uvidíme, kam se Accept hne dál. Další reminiscence na osmdesátá léta už by nemusela být tím pravým ořechovým. Teď to ještě prošlo... Přesně těmito větami jsem před dvěma lety končil recenzi na desku „Blood Of The Nations“, se kterou se o slovo přihlásila oživlá legenda Accept. Sice už bez svého poznávacího znamení, zpěváka Udo Dirschneidera, zato s Američanem Markem Tornillem (ex-TT Quick), a navíc s vcelku slušným materiálem, který sice nemohl konkurovat klasickým deskám z období 1981 – 1986, ale zaručoval kvalitní heavymetalovou nahrávku.
Jenže už před dvěma lety byl materiál „Blood Of The Nations“ sice slušným, ale ne výjimečným, jako to bylo třeba v případě „Metal Heart“ nebo „Restless And Wild“, přestože pilotní „Teutonic Terror“ slibovala mnohem více. Prostě vše bylo až moc směřované do osmdesátých let, i když energie měla deska na rozdávání. Teď jsou tu Accept znovu. Se „Stalingradem“. A co čekáte? Je to opět další varianta na desky osmdesátých let.
A navíc se dá říci, že kvality posledního alba se v tomto případě nepodařilo dosáhnout. Vše jen recykluje staré nápady a Tornillo se snad ještě více cpe do Dirkschneiderova vokálního projevu. Na druhou stranu jsou to klasičtí Accept, jaké by v tomto případě každý čekal. Hoffmann a spol. mají léty zažitý rukopis, který se pokusili trochu ozvláštnit ve dvou případech – s deskami „Eat The Heat“ a „Death Row“. V obou případech dostali od věrných po čumáku a proto dnes sází na jistotu, i když už nemohou ničím překvapit.
Takový je i „Stalingrad“. Sázka na jistotu bez momentu jakéhokoliv vzrušení a překvapení. Je to jako když třicet let spíte se stejnou ženskou. Přesně víte, co bude za pár vteřin, ale zrovna odvázaní z toho nejste, protože okolo běhá plno jiných, jejichž půvab je mnohem větší a vzrušení nepopsatelnější.
Občas se Accept vzedmou ke slušným výkonům. Jako v úvodní energické „Hung, Drawn And Qaurtered“, ve slušné „Shadow Soldiers“, kterou uvozuje výtečná kytarová linka nebo v titulní „Stalingrad“, do které zakomponovali ústřední motiv z ruské hymny. Na druhou stranu jsou tu třeba takové „Hellfire“ nebo „Twist Of Fate“, kterou působí vyloženě vatovitým dojmem.
Ne, Accept 2012 nejsou plni nápadů jako v roce 1982, nemají ani tolik energie jako na comebackové, předloňské desce. Je to škoda. Jenže takové už jsou úděly legend, které před lety vytyčily svůj styl a očekává se od nich opakování stejného mustru. Jsou za zenitem. Ovšem nevadilo by to, kdyby se aspoň ve více než jen pár momentech přiblížili svým klasikám.
|
