Kdo má stále ještě Europe zafixované jako kapelu hrající „The Final Countdown“ a „Carrie“ bude opět zklamán. Od svého návratu v roce 2004 s deskou „Start From The Dark“ se Europe zaměřili na tvrdý, zemitý hard rock s bluesovými kořeny, který ještě na předchozí desce „Last Look At Eden“ okořenili (pro mě docela nešťastně) symfonickými postupy. Kdo Europe od jejich návratu ještě neslyšel, bude rozhodně valit oči z důlků, když se mu do ruky dostane novinka „Bag Of Bones“. Kdo zná celou jejich dráhu, může směle dát „Bag Of Bones“ do svého přehrávače. Infarkt myokardu jej rozhodně nečeká.
Symfonické prvky Europe ani tentokrát nenechali za dveřmi. Ovšem nejedná se o takovou pompu, jako v případě předchozí „Last Look At Eden“, kdy především v titulní skladbě zněla kapela spíš jako Nightwish a to rozhodně nemyslím jako kompliment. „Bag Of Bones“ je více zemitá, obrací se více na sedmdesátá léta. Cítíte z ní jasné vlivy Led Zeppelin, Deep Purple (zejména z období s Coverdalem a Hughesem), Mountain, některé riffy mohou evokovat Jimiho Hendrixe nebo dokonce Toma Morella (Rage Against The Machina)
Hned první „Rich To Rags“ má v sobě natěsnanou energii hardrockového hnutí začátku sedmdesátých let. Není divu, kytarista John Norum byl vždy jeho velkým obdivovatelem. Že se jedná o Europe poznáte ale hned, jak spustí zpěvák Joey Tempest. Vcelku solidní otvírák, který má v sobě všechny atributy nových Europe. Dvojka a zároveň pilotní singl „Not Supposed To Sing The Blues“ je prvním singlem desky, ovšem klasickou hitovku ani v tomto případě nečekejte. V předrefrénu otráví kvazisymfonické manýry, ovšem samotný refrén ukáže kvality Europe jako hitmakerů, i když vrcholných děl kapely nedosahuje. Další „Firebox“ si pohrává s grungeovými náladami, kdy vám chvíli přijde, že posloucháte spíše Soundgarden než Tempesta a jeho partu. Ale rozmáchlý refrén s mezihrou s orientálními motivy skladbu posune o třídu výše.
Titulní „Bag Of Bones“ uvozuje Norum slide kytarami a nálada připomene rozpálenou americkou dálnici. Ovšem posléze se skladba láme do svižné střednětempé věci, kde si ale poprvé všimnete jedné věci a to, že Tempest není až v takové pěvecké pohodě, jak by se mohlo zdát, kdy v refrénu ve výškách skřehotá trochu více, než by bylo zdrávo. Jinak ovšem titulní věc je jeden z nejlepších kousků na albu. Drobné intermezzo „Requiem“ připomene westernovou hudbu z filmů s Clintem Eastwoodem a uvede baladu „My Woman My Friend“, kde opět na začátku při výškových výletech není Tempest tak jistý, jako v minulosti. Skladba navíc nemá v žádném případě sílu jiných balad, ať už si vezmeme slavné „Carrie“, „Prisoners In Paradise“ nebo „New Love In Town“ z předchozí desky.
V „Demon Head“ má zase hlavní slovo Norum a jeho riffy, kterých na albu střílí skutečně dost. Ty v „Demon Head“ opět čerpají ze studnice sedmdesátých let a nejvíce znovu připomenou Deep Purple. Dvouminutovou akustickou „Drink And A Smile“ stojí za to poslouchat jen kvůli zajímavým Norumovým kudrlinkám, jinak se jedná o naprosto zbytečný opus, který evokuje pijácké country chvíle Guns n´Roses. Vatovitým dojmem působí i „Doghouse“, která se sice nadějně rozjede, ale k zemi ji přibije nefunkční refrén. Všechno se vylepší ve výborné „Mercy You Mercy Me“, která patří k tomu lepšímu co „noví“ Europe vyprodukovali. A závěrečná balada „Bring It All Home“ vrhá kapelu zpět do minulosti, do zlatých osmdesátých. Rozhodně jedna z nejlepších věcí na desce.
Jaký je tedy výsledek. Trochu rozpačitý. Předchozí „Last Look At Eden“ mi do noty tedy rozhodně nepadla a s „Bag Of Bones“ jsem měl z počátku rovněž problém. Ovšem tahle deska s každým poslechem roste, i když na ní neobjevíte ani náhodou tolik silných momentů, jako na klasických albech nebo na šest let staré „Secret Society“, kterou stále považuji za nejlepší desku po comebacku.
|
