Otázka je, kde by dneska mohli být L. A. Guns, nebýt nesnášenlivých povah dvou druhdy hlavních tahounů – zpěváka Phila Lewise a kytaristy Tracii Gunse. Po pravdě, L. A. Guns měli vždy smůlu, když se Guns s Lewisem museli dívat na to, jak jejich někdejší spoluhráči z Guns n´Roses stoupají po Billboardu a sbírají jedno platinové ocenění za druhým, přičemž na ně zbyly pouze drobečky od stolu po hostině pánů Rose, Slashe, Stradlina, McKagana a Adlera. Co se tedy zákonitě muselo stát? Drogami a chlastem nadopovaná ega poháněná vztekem z relativního neúspěchu se vedle sebe nesnesla a po ambiciózní desce „Hollywood Vampires“ dochází k rozklížení klasické sestavy. Ta se sice ještě několikrát v průběhu budoucích let vrátila, ovšem ten první rozpad kapele z dnešního pohledu hodně ublížil.
Brzy začal panovat sám Guns. Na poslední (a podotýkám, že vynikající) desce ještě s Lewisem už L. A. Guns zněli, jak se tak lidově říká jako „polopíča-polopes“ a stylově nevěděli, zda hrát svůj starý rock n´roll, funky, hardcore, crossover, punk nebo alternativu. „Budeme na turné, dokud deska nebude platinová“, bil se tehdy v prsa Lewis. K turné ale nakonec ani nedošlo. Místo toho si Lewis s Gunsem pěkně vjeli do vlasů a zpěvák záhy kapelu opouští. S ním druhý kytarista Mick Cripps a brzy potom i basista Kelly Nickels. Guns se v tu chvíli zbláznil. Vydal desku „American Hardcore“ plnou biohazardovského hácéčka, kde angažoval zpěváka Chrise Van Dahla. Brzy s ním ale vyrazil dveře. Přišel Ralph Saenz (dnes působí jako Michael Starr ve Steel Panther), vyšlo podivné EP „Wasted“, přišel Joe L´Este (Bang Tango), přišel Jizzy Pearl (ex-Love/Hate), vyšla podivná deska „Shrinking Violet“. Situace kolem L. A. Guns se začala stávat fraškou. Poprvé.
Všechno zachránil Lewis. Ten se s Gunsem udobřil na počátku nového tisíciletí a společně vydali dvě dobré (ta druhá je až výtečná) desky „Man In The Moon“ a „Waking The Dead“. Brzy ale staré spory opět vypluly na povrch a Guns si balí kufry, aby s Nikkim Sixxem z Mötley Crüe založil krátkodobý a zrovna nijak zvlášť úspěšný projekt Brides Of Destruction. Lewis pokračuje dál. Guns brzy zjišťuje, že pod zavedenou značkou mu přece jen bude líp a zakládá si Tracii Guns´s L.A. Guns. Jenže muzikanti se kolem ně začínají střídat jako na běžícím pásu. Jen za mikrofonem se vystřídal předlewisovský zpěvák z L. A. Guns Paul Black, pak znovu Jizzy Pearl, Marty Casey, přišla dokonce i zpěvačka Dilana Robichaux. Situace se opět stala fraškou. A mnohem větší. Teď ale jen díky Gunsovi.
Teď tady nebudeme rozebírat Gunsovu reinkarnaci L. A. Guns, protože kvůli jejich faktické nečinnosti a neustále se měnící sestavě k tomu není ani nejmenší důvod. Zaměřme se na „ty skutečné L. A. Guns“ (jak říká Lewis), kteří právě přicházejí s novinkou „Hollywood Forever“. Jedná se o druhé album (když nepočítáme dvě alba coververzí), které kapela natáčí bez Gunse. Na jeho místě se už před osmi lety výborně etabloval Stacey Blades (ex-Roxx Gang), basu už pět let drží Scott Griffin a za bicími sedí Steve Riley, který s kapelou pamatuje už „zlatá osmdesátá“.
Nechoďme kolem horké kaše a na rovinu si řekněme, že doby experimentů „American Hardcore“ a „Shrinking Violet“ (to byla samozřejmě práce věčně přelétavého Gunse) jsou dávno pryč. L. A. Guns model 2012 jsou rock n´roll jako řemen, zahraný s nadhledem chlápků, co už něco zažili a něco pamatují. Stále jim ale nechybí mladická divokost, což demonstrují hned v titulní skladbě „Hollywood Forever“. Tak energický otvírák neměli L. A. Guns od svého debutu, od skladby „No Mercy“. Divoké tempo pohání kupředu Bladesovy hladové riffy a Lewis demonstruje svůj charismatický hlas, který dokáže pěkně šplhat do výšek, ale také pořádně moderně zařvat. Dvojka „You Better Not Love Me“ je naproti tomu popmetalová stadiónovka, která rozhodně nezapře mainstreamové ambice. Asi největší hit desky. Začátek jako víno.
S trojkou „Eal Pie“ se začne trochu vkrádat rutina. I když Bladesova kytara zní zde skutečně nabroušeně (dalo by se říct, že skoro až po panterovsku), postrádá skladba jakýkoliv záchytný moment. „Sweet Mystery“ sáhne trochu na jemnější strunu akustických kytar, ovšem má v sobě špetku depresivní alternativy devadesátých let. Refrén se Lewisovi povedl. „Burn“ se pohybuje na zatěžkané atmosféře typu titulní věci z „Man In The Moon“. Ten trochu rozptýlí „Vine St. Shimmy“, což je ostrá rock n´rollová věc, postavená na Bladesových kytarových vyhrávkách. Stejně jako „Dirty Black Night“, jež má podobné frázování jako někdejší hit „S.E.X. Action“, ovšem trochu jí chybí ta drzá atmosféra a refrén, ze kterého by odkapával hnus. Potěší ale zase narvané riffy. S „Underneath The Sun“ se trochu zvolňuje, „Queenie“ nabídne sice rychlejší tempo, ale nic zvlášť objevného se nekoná. Při absolutně nejhorší a naprosto zbytečné „Crazy Tango“ si člověk říká, zda vlastně mají dnešní L. A. Guns co říct. Zaplaťpánbůh jen na chvíli.
Energická nálož „Venus Bomb“ zase rozptýlí všechny pochybnosti. Tady se hraje ostře, někdy přes čáru s pořádný kick ass efektem. Ten nepostrádá ani jedna z nejlepších věcí desky „I Won´t Play“, což je v podstatě pořádně nahuštěný klasický rock n´roll se stadiónovým refrénem. Deska se ale pomalu blíží do finiše a ke slovu přichází akustické kytary. „Requiem (Hollywood Forever)“ je přesně tím typem balad, které prostě L. A. Guns umí. Žádné sladkobolné kňourání vymydlených klučíků, ale specifická, trochu melancholická atmosféra ve stylu „One Way Ticket“ z debutu. Závěr obstarává coververze The Biciclates „Arana Negra“, která více než po hudební stránce (klasický rock n´roll) zaujme Lewisovou španělštinou.
Co tedy ve výsledku tenhle rozbor znamená? „Hollywood Forever“ je deska, kterou byste od L. A. Guns v roce 2012 očekávali. Tady se hraje na jistotu (jako ostatně u drtivé většiny kapel té doby), což starým fanouškům přijde k duhu, ovšem je tím i řečeno, že na kvalitu první trojice alba „L. A. Guns“, „Cocked And Loaded“ a „Hollywood Vampires“ kapela v dnešní době dosáhnout nemůže. Oproti předchozí, nemastné neslané „Tales From The Strip“ se jedná o zlepšení. Je tady opravdu několik stěžejních momentů („Hollywood Forever“, „You Better Not Love Me“, „Dirty Black Night“, „Venus Bomb“, „I Won´t Play“) ale i několik zbytečností („Eal Pie“, Queenie“ a hlavně „Crazy Tango“). Nicméně v konečném účtování se dá říci, že pokud máte rádi klasické L. A. Guns a jste si vědomi faktu, že svůj zenit mají už dávno za sebou, zklamáni být nemůžete.
|
