Jestliže páteční den bylo opravdu k padnutí, sobotní odpoledne teplotní rekordy kulminovaly. Na scénu nastupuje zpocená chilská deathová trojice Thornafire, která se stěhuje z menší scény přímo na Áčko. Trochu mi tento krok přišel zbytečný, protože pro změnu na Béčku se představuje kytarová legenda Radim Hladík se svými Blue Effect. Ale co... Thornafire hraje death metal toho nejobyčejnějšího ražení a jejich vystoupení po několika skladbách působí monotónně až nudně.
Radši tedy toho Hladíka. Tento pán skutečně umí. A když na úvod koncertu vytáhli Blue Effect citaci od Sepultury, člověk čuměl s otevřenou hubou. Hladík samozřejmě exceloval. Tady prostě není o čem. Nával umu a emocí se dostavil hned. Nepotřeboval by ani zpěváka Honzu Křížka, jeho kytara zpívala sama.
Skáčkoví Sto zvířat publikum řádně rozskákali, ovšem ve mně hlubší dojem nezachovali. Tento styl jde trochu mimo mě, takže se vracím až na XIII. století. Kapela už vypadá jinak než v době vydání kultovní „Gotiky“, ale když zahrála takový flák jako „Karneval“, byla ve vzduchu cítit určitá magie, kterou jim leckterá kapela může závidět.
Část jejich vystoupení trávím v zákulisí ve společnosti členů Crashdïet, kteří jdou na věc v době, kdy slunce zachází za horizont a vzduch se stává dýchatelnějším. Jelikož této kapele věnuji samostatný report, jejich vystoupení zde vynechávám...
Dánští Mercenery pak působí oproti Crashdïet trochu unavenějším dojmem. Jejich hudba ve mně nic nezanechává a proto čas trávím radši rozmluvou se Simonem Cruzem a pár drinkami v zákulisí.
Destruction opět předvedli, co se od nich čekalo. Thrashovou smršť, která dokáže dav rozhýbat. Když bych jejich vystoupení mohl porovnat s jejich souputníky Kreator, kteří se představili měsíc předtím v Plzni na Metalfestu, vychází na body lépe Kreator. Možná je to otázka vkusu. Obě kapely předvedly precizní výkon, ale přece jen Kreator nejsou jen o thrashové řeži.
Nedělní den pro mě začíná koncem Škworu. Kapela má své příznivce, mezi které se nepočítám, ovšem nutno přiznat, že Hrdlička a spol. mají živě co nabídnout a jejich skladby jsou už takovým inventářem tuzemských festivalů. To samé lze říct i o Alkeholu, kteří sice na kritiky působí jako DDT na mravence, ovšem nutno přiznat, že „Hospodo nalejvej“, „Na zdraví“ nebo „Na Slamníku“ prostě festivalové povaleče zaručeně zvedne ze země. Stejně je na tom Harlej, kteří, po epizodce s Vláďou Šafránkem, se vrátili znovu ke svému zpěvákovi Tomáši Hrbáčkovi. Začíná se „Zfetovaným“. Ta skladba prostě Hrbáčkovi nesedí. Pak si ale svou reputaci napravil a koncert Harleje lze hodnotit jako zdařilý.
Na Béčku řádí Kurtizány z 25. avenue a na Áčku začínají Horkýže slíže. Popularita této kapely mi zůstane ani navždy utajena a proto následuje úprk směr pivní stany.
Čeští Guns n´Roses... Tak se v devadesátých letech říkalo plzeňské Alici, kdy v ní zpíval ošátkovaný Dan Bárta, který tenkrát v sobě měl skutečně charisma Axla Rose. Kapela se posléze rozpoltila, Bárta dnes honí jazzrockové hady, vystupuje s J.A.R., ovšem když se do toho párkrát za rok opře s Alicí, vždycky to za stojí. Staré hity typu „Ani náhodou“ nebo „Slepej, mladej, mrtvej“ neztratily nic ze svého původního kouzla a Bárta s Alicí rozhodně slavil úspěch.
Ovšem ani náhodou ne větší než Arakain, který v tu chvíli duněl na Béčku. Opět se svým standardním setem, který Urbanova parta korunovala klasikami v podobě „Proč“ a „Apage Satanas“.
Obloha se ale po dvou totálně tropických zatahuje a přichází první déšť.
Potemnělá atmosféra nahrává německým vlkodlakům Wolfachant, kteří se prezentují svojskou směskou heavy metalu a blacku. Oba zpěváci střídají ve svých polohách čistější pasáže s blackovým štěkotem, což působilo při černé obloze impozantně. Kapela nasadila i coververzi svých krajanů Grave Digger „Rebellion“ z alba „Tunes Of War“.
V tu chvíli ale už fanoušky skrápí husté proudy deště. Začíná Lacuna Coil. Jejich alba v podstatě neznám, takže playlistem sloužit nemůžu, ovšem kapela předvedla úctyhodnou show a proto je právě označována za jedny z vlajkonošů evropského gothic metalu.
Je tu závěr večera v podobě největší řežby festivalu – floridských Cannibal Corpse. Kdo by čekal něco jiného než pořádný nářez, byl by blázen. Orientace v jejich skladbách může být problém i pro jejich zarytého příznivce, takže jako jediná pořádně vyčnívala „hitovka“ „Hammer Smashed Face“, se kterou se Kanibalové dostali do plátna hollywoodských trháků, když ji zahrály ve filmu „Ace Ventura: Zvířecí detektiv“. Znavení fanoušci sebrali poslední síly a vytvořili pod pódiem pořádný kotel, což zpěvák George „Corpsegriner“ Fischer kvitoval s pobaveným úspěvem. Prostě na konec totální nářez.
Basinfirefest se letos tedy vyvedl. Pořadatelé hned po ukončení slíbili, že příští rok se fanoušci mohou těšit i na další, možná ještě zvučnější jména. Takže uvidíme...
Autor děkuje za spolupráci Janu „to pivo ani nestačilo zteplat“ Křížovi
|
