Hodnotit debutové album rakouských DRAGONY je věc značně problematická. Tato země melodickému metalu příliš zaslíbená není, a (když vynecháme SERENITY nebo EDENBRIDGE) tak zajímavých kapel se tu zrovna moc nevyskytuje.
Počítám, že při poslechu tohoto alba se posluchači rozdělí na obligátní dvě skupiny „loverů“ a „haterů“. První skupina si při poslechu bude užívat cca milióntou kopii FREEDOM CALL, EDGUY, SABATON, STRATOVARIUS, DREAMTALE, nebo … (každý si doplňte svého oblíbence), zatímco druhá se pod vous začne potutelně usmívat, říkavši si, že opět došlo na jejich slova, a že nic na tomto stříbrném kotoučku není původní ani jediná nota, ani jediný tón v tom nejrychlejším sólu a jim CD bude sloužit maximálně jako lesklý tácek pod pivní chléb.
Realita, jak už to tak bývá, je (kritickým pohledem milovníka žánru) někde uprostřed. Ano, je pravda, že originality tu najdeme ještě méně než poctivosti v české politice a jednotlivé nápady, které zde uslyšíme, již přežvýkaly tuny kapel před touto, a další tuny ještě přežvýkají. To ale nemění nic na tom, že se album poměrně pěkně poslouchá, a (naštěstí i) skončí dřív, než se připlíží pověstná teta Nuda.
Na to, že se jedná o teprve první oficiální nahrávku, se vyznačuje slušným zvukem (made in Finnvox), instrumentální výkony celé kapely jsou též nadprůměrné a ničím neurážející. Možná jen na některých místech lezou klávesy moc proti kytarám, namísto toho, aby je doplňovaly. Ale toto je opravdu jen malinká drobnost, které si asi málokdo všimne. Nicméně apeloval bych na klávesistu George Lorenze, aby si se svým nástrojem příště víc vyhrál - pouhá, a kolikrát i prázdná, jednotónová smyčcová podpora se mi nejeví dostatečná. Zpěvák Siegfried Samer není klasický výškař. Jeho hlas je spíše lehce hard-rockově zabarvený a k dané kapele pasuje výborně. Na některých místech jej doprovází příjemně znějící zpěvačka (ale nedokázal jsem zjistit, o koho se jedná).
Po nezbytném smyčcovém intru následuje střednětempá, velice melodická a hitová skladba s mega-originálním názvem „Burning Skies“. Zatímco její sloky připomínají nedávno recenzované wórijors (předpokládám, že všichni si domyslí, koho jimi myslím. Hail!), refrény se nesou spíš na vzdušnějších hladinách typu povedenějších míst britů POWER QUEST. Následující „Land Of Broken Dreams“ obsahuje i speedové a dobře vymyšlené (resp. vykradené) pasáže. No a tak to jde pořád dál, až téměř na konec alba. Střednětempá, rychlá, pořád dokola … až na konci přichází další dva vrcholy alba. „The Ride“ začíná sborovým refrénem (který je sice nazpívaný čistě, ale člověk má tendence v něm hledat technické chyby) s podporou smyčců, který jako by vypadl z kopírovací mašiny FREEDOM CALL, poslední „Alcador“ pro změnu okatě vykrádá nejlepší kousky Tobiášovy AVANTASIE.
Už zmíněný otevírák a poslední dvě skladby jsou tedy sice nejméně původní, ale také nejhitovější (možno vysvětlit tím, že skladatelé výše zmíněných kapel ví velmi dobře, jak dát světu melodický hit). Zbylé písně se přesně drží v dávno zajetých kolejích, nikam nevybočují, a ani se nesnaží. Na mnoha místech zaslechnete pasáže povědomé, ale s tím se v případě této hudby tak nějak musí už počítat, jak všichni dobře vědí, v hudbě již dávno bylo vymyšleno vše, jde jen o to, aby se z toho „slepil“ smysluplný a poslouchatelný celek, což se v případě DRAGONY povedlo na takových 70%, a proto i takového hodnocení.
Věřím, že na příští desce bude aspoň malinko více vlastních nápadů a vychytanější zvuk. Kapela tímto debutem dokazuje, že na tento druh hudby má a doufám, že se od ní ještě dočkáme melodických překvapení.
|
