Asi by mě hanba fackovala, kdybych někdy o Pink Floyd či Marillion napsal, že jejich muzika je ideální KULISA pro poklidné večery, kdy máte chuť jen tak relaxovat a rozjímat, aniž byste měli potřebu nějak důkladněji vnímat okolní svět. Vždyť v jejich muzice se toho odehrává tolik, že by bylo trestuhodné se plně nepověsit na jejich hudební stopy! No kruci, ale proč se mi to zatracené slovo „kulisa“ dere neodbytně na jazyk u norského spolku Airbag a jejich alba „All Rights Removed“, když se Norové u obou jmenovaných zjevně (a úspěšně) měli tendence vyučit? A proč nemám žádné zábrany ho použít?
Ještě dřív, než flojdi či Marillion však pamětníkům kdesi hluboko v podvědomí možná naskočí kapela Gene Loves Jezebel, respektive její frontman Jay Ashton. Jeho norský kolega Asle Tostrup totiž vládne podobně ukňouraným (i když usedlejším a méně exhibicionistickým) vokálem a je vlastně takových šídlem, které sice zapadá do celkového soundu kapely a nahrávku nijak neruší, ale přece jen je určitým kontrastem k jemným instrumentálním delikatesám v dlouhých a epických náladotvorných vyhrávkách. Bez čistého a precizního zvuku by tahle nahrávka ztratila veškeré kouzlo, tady se hraje na preciznost, jemnou dokonalost a celkovou soudržnost. Není však jednoduché vstřebat tuhle porci naráz, neboť pocitově ukolébavkových pasáží se najde celá řada téměř v kterékoliv skladbě. A tak za vypíchnutí stojí především závěrečné stýskání „Homesick I-III“, jehož finální část skvěle graduje a pokud byste snad mohli mít tendence v průběhu desky poklimbávat, v jejím závěru se zaručeně proberete.
Tak vám nevím. Pokoušel jsem se o to několikrát, ale udržet stoprocentní pozornost po celých padesát minut je úkol sice příjemný, ale téměř nadlidský. Není problém z téhle decentní, skromné a nerušivé náruče kdykoliv vyklouznout a znovu se do ní (bez pocitu ztráty orientace) vrátit, abyste zjistili, že se pořád něco (někdy až téměř nehmatatelného) děje. Progresivní rock (prostý jakékoliv exhibičnosti) Airbag si tak nějak poklidně pluje, nenápadně klokotá a vytrvale uhoupává. A možná, že právě tenhle moment umožňuje to jemné kouzlo ochutnávat o něco déle, než když všechno intenzivně nasáváte všemi póry těla. Kdo ví, jestli ale zrovna tenhle dojem kluci chtěli vyvolat…
|
