Pokud bychom se chtěli držet stopy, kterou v hudebních dějinách zanechala hudba Accept, musel by osmý díl povídání nést název „Animal House“. Nezdolný Udo Dirkschneider dodržel frekvenci dosavadního albobraní a hned následující rok po vydání „Ruské rulety“ přišel s dalším albem, vycházejícím z těch nejlepších acceptovských tradic. Tohle album (i přes to, že k autorství se hlásí osvědčené spojení Accept + Deaffy) však představilo novou obchodní značku U.D.O. a tak je na čase se s mistrem Dirskchneiderem na chvíli rozloučit. Peter Baltes a Wolf Hoffmann si zatím snili o Americe…
Tomuto snu se podřídilo vše a „Eat The Heat“, které vyšlo o tři roky později, ukázalo, že to nebyl zrovna nejšťastnější krok. Accept rezignovali na klasický heavy metal, stylizace do hitového, pompézně nadýchaného hardrock-metalu fanouškům pod nos absolutně nešla, hrdlo nového vokalisty Davida Reeceho (který nahradil původně testovaného Roba Armitageho) bylo sice stavěné přesně na tento druh hudby, ale nahradit Udovo charisma se ukázalo jako úkol téměř nadlidský (bodejť, když zabijácký ječák byl jedním z nejtypičtějších poznávacích znamení kapely). A tak Accept vydali desku, která neměla s Accept pranic společného… (tedy alespoň na první pohled, pozdější předělávky skladeb z „Eat The Heat“, vražené do hrdla Udovi jasně deklarovali, že to Accept v sobě jednoduše mají).
Na hodnocení „Eat The Heat“ lze pohlížet dvojí optikou. Budeme-li se ortodoxně držet myšlenky, že jde o další zásek na pažbě solingenských heavíků, prostě to nemůže dopadnout dobře. Přistoupíme-li k „Eat The Heat“ bez historických vazeb, lze konstatovat, že naturameričtí rockeři by se měli mít na pozoru. A to hlavně díky sladce melodické „Prisoner“ (asi ne náhodou po vydání téhle desky se Peter Baltes spolčil s Donem Dokkenem) s velice příjemným Reecovým vokálem, ve které David předvádí, že umí sametově pohladit i rockově hlasivky našponovat, procítěné baladě „Mistreated“ coby dalšímu výbornému Reecově představení, a syrovější, přímočaré, agresivní pecce „Hellhammer“ s interesantními změnami tempa i nálad. Kdyby ještě někdy měli Accept potřebu vracet se k předělávkám písní z téhle desky, přimlouval bych se právě za „Pekelné kladivo“. Podmanivě temnou a vzrušující atmosféru dokáží Accept vykouzlit v neamerické „Generation Clash“, s dominantní důraznou rytmikou a náladotvornými klávesami, u které se není čemu divit, že se na ní kluci měli chuť znovu vyřádit o pět let později. Stejně tak nepřekvapilo, že v rámci tributního alba Accept přezpíval Udo úvodní X-T-C, u které, až do prvních tónů Reecových hlasivek, nemusel příznivec kapely mít jakékoliv podezření na zamerikanizování. Na druhé straně rozjuchaná halekačka „Turn The Wheel“ s průhledným sloganem „Everybody shout…!“ – ve sborech vypomohl i Udo - či závěrečná rockovka s líbivým refrénem „Break The Ice“ pak dokazují, kam až byli Accept ochotní při snaze o dobytí amerického ráje zajít.
Slova Wolfa Hoffmanna o tom, že kluci byli unavení z toho dělat pořád dokola to samé a potřebovali se vyvíjet a natočit desku, která by zněla odlišně, lze pochopit, byť z dovětku, že to byla doba, kdy byli velice úspěšní Bon Jovi a Accept se domnívali, že se svojí novou hudební vizáží budou působit víc aktuálně, trošku zavání kalkulem. Obzvlášť ve světle toho (je docela sranda, že běh času ukázal, že i v tomhle se Wolf zmýlil), že si Accept byli vědomi toho, že už ve chvíli, kdy Udo opustil skupinu, bez něj Accept nemají budoucnost. Vyjít „Eat The Heat“ pod jiným logem, mělo šanci na život. Nadnárodní značka Accept jej nemilosrdně poslala (i přes zjevné kvality a i přes fakt, že v Americe „Eat The Heat“ jako propadák rozhodně nedopadlo) do vyhnanství. A vzhledem k narůstajícím problémům – Stefan Kaufmann laboruje s bolavými zády a opouští bubenickou stoličku, David Reece víc než mikrofonu se věnuje podpůrným prostředkům - jdou Accept (na čas) k ledu.
|
