Letošní zimní Mástr se opravdu vyvedl a to i přesto, že se díky návštěvnosti přesouval ze stadiónu Luďka Čajky zpět na Euronics. No, minimálně pro mě to bylo vítanou událostí, protože stará dobrá Euronics (pro mě stále Novesta, i když už se tak dávno nejmenuje), je daleko příjemnějším místem a zimní MoR tam má dlouholetou tradici. Výběr kapel se tentokrát skládal převážně z lehce tvrdších (melo-deathových) formací, mezi něž se vpašovali Kamelot a ReVamp, a společně utvořili zajímavý konglomerát. Navíc, nejen, že si fanoušci mohli užít v Euronicsu, ale také byl připravena „afterparty“ v MoR Café pro ty, jež čekali na první ranní vlaky, což bylo také velmi vítané. Jedinou chybou celé akce byla doprava z Čech na Moravu. Díky tomu, že dostat se poslední dobou z Prahy do Zlína je celkem zajímavý quest, prošvihla jsem první tři účinkující kapely, a tak bohužel můj report začíná až bandou na pořadu dne číslo čtyři.

U Norů Keep of Kalessin, které jsem stihla jen tak tak, nastaly citelné personální změny. Odchodem zpěváka Thebona ale nezapočalo hledání nového vokalisty. Mikrofonu se totiž ujal sám kytarista Obsidian Claw, kterému rozhodně nedělá potíže odzpívat to, co měl původně na svědomí Thebon. Dalo by se tak říci, že kapele předešlý zpěvák téměř neschází, alespoň co se hudební stránky týče. Horší je, když se podíváme na poloprázdné pódium. Instrumentálně se kapela může snažit seč chce, ale ve třech vypadají na větší stagi trochu ztraceně. Na hudebním zážitku to však neubírá. Keep Of Kalessin kromě osvědčených skladeb jako „Kolossus“, „Dragon Iconography“, či „The Awakening“ z dvou posledních desek zahráli také novou klipovku „Introspection“, z připravovaného alba, které by mělo spatřit světlo světa příští rok, kde už se právě jako vokalista prezentuje Obsidian.

I když Keep Of Kalessin rozproudili zatím tak zpola zaplněnou halu celkem slušně, Decapitated posunuli laťku o stupínek výš. Přeci jen, když po pódiu pobíhá víc lidí, show je vždy živější, živelnější a to Decapitated nejen díky akčnímu Rafału Piotrowskimu zvládají skvěle. Jejich vystoupení mělo říz, což fanoušci ocenili tím, že dali vzniknout prvnímu menšímu circle pitu. V repertoáru Decapitated samozřejmě nechyběly hitovky jako „Homo Sum“, „404“, či „Pest“ z nejnovější placky „Carnival Is Forever“, ze starších fláků toho ale moc nebylo. U kapel jako Decapitated ale téměř nezáleží na tom, co zahrají, ale jak to podají a ve Zlíně se Poláci předvedli parádně.

Po tvrdším začátku festivalu byl čas obměkčit atmosféru příchodem jedné z největších ikon současného female-fronted metalu. I když nejsem zrovna velkým příznivcem tohoto žánru, musím uznat, že Floor Jansen je třída. ReVamp mají na kontě zatím jen dvě alba a i přesto, že charismatická Floor se teď bude muset hodně věnovat Nightwish, nevypadá to, že by se chystala se svojí vlastní kapelou skoncovat. To by totiž byla opravdu škoda. ReVamp mají říz. Setlist si Holanďané pěkně namíchali z obou alb dle chuti a přilákali i milovníky tvrdší hudby. Když si totiž odmyslíme zpěvaččin hlas, hudebně se nejedná o žádné popové slaďárny, ale o pěkný nářez. A když k tomu naopak připočteme zpěvaččin silný hlas, např. svižná „The Anatomy Of Nervous Breakdown: On The Sideline“ nejednoho rozhýbe.

Po pořádné dávce ženskosti se ale se Soilwork vracíme zpátky ke klasickému melo-deathu. Pro mě to byla koncertní premiéra a na shrnutí celého zážitku z vystoupení by mi stačilo jedno slovo: bomba. Z desek sice parta Švédů nepatří mezi moje nejoblíbenější kapely, ale naživo jim to skvěle šlape a na koncertě mají hodně co do sebe. Menší circle pit, který se utvořil během Decapitated se teď ještě o něco rozrostl a z kapely do publika a zpátky se valily vlny energie. I když Soilwork vynechali moji oblíbenou desku „Natural Born Chaos“ a vyjma „Bastard Chains“ se zaměřili především na novější tvorbu, nemohla jsem jim to mít za zlé. Singlovka „Spectrum Eternity“, stejně jako další skladby z nové placky „The Living Infinite“ se pro pódiovou prezentaci hodí.

Nevím, jak většině návštěvníků, ale mě Amorphis, kteří prostě nikdy koncertně nezklamou, bavili ještě o něco víc než Soilwork, které jsem doufám neviděla naposled. Co se Amorphis týče, jejich poslední album „Circle“ patří k výběru nejlepších nahrávek letošního roku a mezi nejlepší desky, které tito Finové vypustili do světa. Výběr skladeb pro koncert byl ale variabilnější. Pochopitelně zazněly klipovky „Silver Bride“ či „House Of Sleep“, ale z novinky volili Finové jen opatrně. Hodně se zaměřili na album „Skyforger“, ale na pořadu dne se objevila i temnější „Into Hiding“ z nepoměrně starší a tvrdší desky „Tales From The Thousand Likes“. Tommi Joutsen ví, jak udělat pořádnou show a ani ve Zlíně neměl koncert chybu.

Když z kapely někdo odejde a kapela přesto funguje dál, vždy nastane moment srovnávání nových členů se starými. Obzvlášť, pokud se jedná o tak zásadní pozici, jako je post zpěváka se specifickým hlasem, což se stalo právě i u Kamelot. Jenomže Kamelot jedou dál a s nejnovějším albem „Silverthorn“ a s Tommy Karevikem u mikrofonu jsou snad úspěšnější než dřív. Alespoň u nás. Nemá tedy cenu stále dokola porovnávat Tommyho s Royem, snad jen nutno podotknout, že jsem měla pocit, jako kdyby se Karevik u starších Royových skladeb cítil pohodlněji, jako kdyby se mu zpívaly líp. Takovou „Forever“ vystřihl mnohem čistěji, než třeba novinku „Veritas“. Kamelot mají opravdu propracovanou show, stavěnou na různých efektech (jedním z nich je např. zdvižná plocha, která v jednu chvíli vyvezla Tommyho do nepěkné výšky a přitom vypadala dost vratce). Skvěle se ke kapele hodila také modrovlasá fešanda z „The Agonist“, která nejen growluje, ale ovládá i čistý zpěv, leč možná ne tak dokonale, jako další host, který se na pódiu objevil za dnešní večer již po druhé, tedy Floor Jansen – ta si s kapelou zazpívala „The Haunting (Somewhere In Time)“. To Alyssa White Gluz odpěla Elizinu část v „Sacrimony (Angel Of Afterlife)“ a veškeré ženské doprovodné vokály. Nejvíc jí to ale samozřejmě sedělo v „March Of Mefisto“, kde se mohla ponořit do své přirozenější drsné vokální polohy. Co bych Kamelot vytkla, je zbytečné natahování show, dva momenty, kdy chcete po fanoušcích, aby s vámi dělali „óóóó“ a spousta řečí byla trochu moc. Navíc by si Karevik mohl odpustit neustále opakování slova „fucking“, což mi k temně romantické podobě Kamelot ani trochu nesedí. (Od sprostých slov tu ostatně byl Alexi Laiho hned po Kamelot).

Children of Bodom ustojí i technické problémy. Jak už jsem zmínila výše, Alexiho slovník opravdu oplýval pěknou sbírkou sprostých slov, což vygradovalo právě během oněch problémů, kdy ve finále požádal diváky, aby přesvědčili bubeníka k hraní tím, že budou skandovat „Jaska, play that shit!“. V podobném duchu se nesl celý koncert, ale u CoB už to tak bývá, je to jejich image. Z nového alba „Halo Of Blood“ opět zaznělo jen nutné minimum a kapela sypala jeden hit za druhým. „Hate Me!“, Needled 24/7!, „Blooddrunk“, nebo „Downfall“, či „Lake Bodom“ prostě sklízejí úspěch, tak proč je do playlistu nezařadit? Z novinky nejlíp vyzněla „Scream For Silence“, ale přesto měly starší fláky jako „Are You Dead Yet?“, či „Every Time I Die“ největší úspěch. Co možná chybělo, byla naprostá klasika „Follow The Reaper“ a „Warheart“, ale i tak se „Dětičkám“ koncert povedl, byla to pěkná tečka za dnem a fanoušci mohli odcházet z festivalu spokojení.