Uběhl rok od vydání „Vicious Circle“ a v L.A. Guns nezůstal kámen na kameni. Už době vydání zmíněné desky byla kapela do krve rozhádaná a přes slovutná prohlášení v tisku bylo jasné, že něco není v pořádku. Turné, až na pár chabě navštěvovaných koncertů se vůbec nekonalo, a řady L.A. Guns postupně opustil basista Kelly Nickels, zpěvák Phil Lewis a kytarista Mick Cripps. V jednu chvíli L.A. Guns tvořil jen Tracii Guns. A jelikož je tento docela povahy vizionářské (na rozdíl od tradičněji založeného Lewise), nemohlo mu uniknout, že scéna už není taková jako v roce 1990.
Poznamenán prací na sólovém projektu Killing Machine se Tracii jal L.A. Guns od základu překopávat. Kupodivu se v sestavě znovu objevil bubeník Steve Riley, se kterým přišel i basista Johnny Crypt. Za zpěváka si Tracii nakonec zvolil neznámého týpka Chrise Van Dahla, který začátkem devadesátých let působil u undergroundové glamové party Cherry St. a posléze i tvrdší party Boneyard. Ten se z Gunsem znal už nějaký ten pátek. „Měl jsem už dávno v úmyslu L.A. Guns od základu překopat,“ naparoval se Van Dahl v roce 1996. Spolu s Gunsem vetkl do názvu kapely slovíčko The a oba doufali, že přichází nová éra, která by jim mohla vynahradit ztrátu popularity. Ó, jaký to byl omyl.
V polovině devadesátých nebylo rockové publikum zrovna moc zvědavé na někdejší načepýřené hairmetalové hvězdy. Tím méně ovšem na ty, ze kterých se přes noc stali buď tááááák drsní seattleští flaneláči nebo (jako v případě The L.A. Guns) namachrovaní hardcoristé. Když je viděli takoví Biohazard, asi si smíchy cvrnkli do kalhot. Van Dahl sice image na drsného hadcoristu image měl, ovšem název kapely byl ve spojení s tímto slovním stylem trochu mimo.
Ona deska „American Hardcore“ nemá s podstatou L.A. Guns pranic společného. Hned úvodní (po nicneříkajícím intru „F.N.A.“) „What I´ve Become“ to ukazuje jasně, když na posluchače vyběhne s hradbou pořádně podladěných kytar, kýblovitým zvukem bicích a drsným Van Dahlovým zpěvem, který byl sice pro tento druh muziky tím pravým vokalistou, ale ne pro L.A. Guns.
Tahle deska míchá prakticky všechno, co bylo v polovině devadesátých let alespoň trochu v kurzu. Všudypřítomné jsou názvuky Seattlu („Don´t Pray“ nebo „Kevorkian“, kde The L.A. Guns zní skoro jako Alice In Chains), je zde slyšet stoner/doom metal, jako kdyby vypadl z repertoáru Cathedral („Give“), na druhou stranu tu je i dozvuk klasických L.A. Guns („Next Generation“, „Huggs And Needles“ a hlavně balada „Hey World“), ovšem vše je zamícháno do pořádně hutného hardcorového odéru. Díky skladbám jako třeba „Unnatural Act“, „Mine“ a především „Pissed“ má celé album až zuřivě nasranou atmosféru, s čímž korespondovali i koncerty, které posléze následovaly.
I když Guns neustále vyhlašoval, že desce neskutečně věří, že tohle jsou ti praví L.A. Guns a že byl vždycky víc pankáč než popmetalista, tahle platforma kapely měla jen krátkého trvání. „American Hardcore“ vyšlo koncem října 1996 a za půl roku už byl Van Dahl ze sestavy pryč. „Už mě nebavilo na pódiu jen řvát a tvářit se nasraně,“ okomentoval Guns lakonicky dění na koncertech, kam stejně chodilo jen pár lidí.
Uzavřela se tak jedna z nejpodivnějších kapitol v posthairmetalové éře. Kapel, které se snažily o úspěch se změnou stylu bylo hodně. Většinou, jako v případě Warrant (od desky „Ultraphobic“), Vixen, Wildside, Sven Gali nebo Widowmaker z toho vylezl takový zvláštní, ehm, jak říká můj kamarád… polopíča polopes, The L.A. Guns to vzali skutečně důkladně. „American Hardcore“ neměla vyjít jako deska L.A. Guns. Se zvukem této kapely má společnou jen místy klasickou Gunsovu kytaru. Kdyby vyšla jako dvojka Killing Machine, nedívalo by se na ní tak skrz prsty. Fanoušci klasických L.A. Guns ji samozřejmě zatratili, hardcoristé jí štítivě odhodili jako něco, co pro ně symbolizuje natupírovaný metal. Ve výsledku to není až tak špatná deska, nechybí jí nápady ani drajv, prostě jen vyšla pod špatným jménem.
|
