Pozdě, ale přece. Trvalo mi to tři čtvrtě roku než jsem se k druhé desce samozvaných švédských superstar vůbec dostal. V tomto případě jsem skutečně nepatřil mezi objevitele a muselo být mnoho vnějších impulzů, než jsem se odhodlal si tuhle práci dvou severských hudebníků pustit. A když jsem ji vyposlechl, musím konstatovat, že je to trochu škoda, že mi to takhle dlouho trvalo. Ale co, vždyť víte, co říkal Jiří Krampol…
Mohlo by se zdát, že Ghost jsou jen dobře promyšlený marketingový projekt. Ono to ve své podstatě asi tak je. Protože od doby, kdy se desek jako „Back In Black“, „Thriller“, „1984“, „Hysteria“, „Appetite For Destruction“ či „Nevermind“ prodaly desítky milionů, je už každá kapela, která je honěná televizním a rozhlasovým éterem, dílem pečlivě promyšlené marketingové strategie. U Ghost tomu samozřejmě není jinak. Nabízí se paralela s jejich finskými sousedy Lordi. Stejně jako u těchto příšer, ani u Ghost vlastně nikdo pořádně neví, kdo kapelu tvoří. Jakýmsi maskotem je zpěvák Papa Emertius II, jemuž záda jistí pět ghúlů říkající si The Nameless Ghouls. O maskách ani nemluvě.
Ale přece přednější je hudba. Ta, kterou produkují Ghost, je v porovnání s tím cirkusem Lordi, sice méně práskavější, ale o to rafinovanější a originálně vystavěná. I když by se podle letmého pohledu na promo fotky mohlo zdát, že se bude jednat o deathovou či až blackmetalovou produkci, Ghost na to jdou z úplně jiného konce. Samozřejmě se dá jejich produkce nazvat shock rockem, ale pod tímto pojmem si můžeme představit cokoliv. Od Alice Coopera a Kiss, přes rané Mötley Crüe, W.A.S.P., Mercyful Fate až k Marilyn Manson.
Na Ghost je v podstatě šokujících jen pár věcí. Image samozřejmě, pak naprosto originální využití klasických kostelních varhan a archaických hammondů. A pak zjištění, že Ghost jsou schopni napsat skutečně chytrou rockovou písničku, která se neštítí mainstreamu. Šokující je i to, kolik chvály na ně pějí takové hvězdy jako Dave Grohl či James Hetfield. Jinak jsou Ghost v podstatě normální (sic!) rocková formace.
„Infestissumam“ je už druhá deska, na které vokalista a pět bezejmenných ghúlů (na debutu ovšem působil původní zpěvák Papa Emeritus) jen prohlubuje styl, který před pár lety definovala. Ovšem s tím rozdílem, že se jí podařilo tentokrát napsat nebývale velké množství hitů. Ghost, i když by se to ze začátku zdát nemuselo, staví spíše na normální rockové skladbě. Proto si dovolí naroubovat na čistě heavymetalové riffy v pilotním singlu „Secular Haze“ pravěké hammondky, ovšem výsledkem je velmi svojsky znějící skladba se slušným komerčním potenciálem. Nebojí se ani koketovat s melancholickými náladami Manic Street Preachers, které se pak zvrhnou v postpunkovou novou vlnu začátku osmdesátých let ve výtečné „Ghuleh/Zombie Queen“.
Ghost není cizí ani kombinace kostelních (spíše ale z kostela zasvěceného Antikristu) chorálů s náladami Depeche Mode a dusavým spodkem jako z repertoráu Ministry v další skvělé „Year Zero“. A když v závěrečné „Monstrance Clock“ vytáhnou citaci stařičkých The Doors na které posléze naroubují schizoidní plíživé kytarové sólo jako z dílny Marilyn Manson, budete dokonale zmateni.
„Infestissumum“ ve vás zanechá divný pocit. Ovšem docela intenzivní. Budete sice zmateni, nebudete vědět, co si o tom myslet, ale nějaký vnitřní hlas vás bude neustále pobízet k tomu, abyste si tuhle desku pustili znovu. Uvidíme, zda bublina Ghost během následujících měsíců nesplaskne a jak kapele podaří přesvědčit širokou veřejnost na důležité třetí desce. Zatím, zdá se, mají v ruce dost trumfů.
|
