Kdyby Gus G. nahrál sólovku jako kytarista Firewind, zajímalo by to hrstku zasvěcených. Ovšem natočit sólovku jako dvorní kytarista Ozzyho Osbournea, to je parketa už úplně jiná. A to i přesto, že Gus se podílel jen na posledním Madmanově albu „Scream“. To se nemůže s klasikami z let 1980 až 1995 rovnat ani v nejmenším, ale stále platí to, že když Ozzy něco vydá, je to vždycky veliká událost. Že by byla velká událost i emise Gusova sólového debutu, to snad ani ne, ale rozruch tahle deska určitě vzbudí.
Zatím Gus G. stále stojí ve stínu svých předchůdců, Randyho Rhoadse, Jakea E. Lee a Zakka Wyldea. Pochopitelně, co jméno, to pojem jako hrom. Gus G. samozřejmě není také žádné ořezávátko, ale přece jen není tak stylotvorný jako byl třeba Rhoads nebo jako je Wylde. Spíše se dá říci, že si ze svých předchůdců bere to nejlepší a posluchačům to servíruje se skutečnou grácií a pořádným hráčským uměním.
Proto je jeho sólové album na místě. A tento mladý Řek je dnes v pozici, kdy si může muzikanty, kteří s ním budou točit, vybírat. Proto za bicí usedl Jeff Friedl (A Perfect Circle, Devo, Filter), který dává tvrdým Gusovým riffům moderní groove, objevili se zde (v obou instrumentálkách) dva basisté s velkým B – Dave Ellefson (Megadeth) a Billy Sheehan (Mr. Big). A také řada vynikajících zpěváků.
Prim hraje švédský ostřílený borec Mats Levén, který působil začátkem devadesátých let u Treat, ale jméno si udělal zejména a Yngwieho Malmsteena (s jednou nejlepších jeho desek „Facing The Animal“) a Therion. Tady mu Gus svěřil hned pět skladeb, kdy už od úvodní „My Will Be Done“ jede jeho hlas, spolu s nápaditou kytarou a strojově přesnou rytmikou, na plný plyn. V Levénově režii je i pravděpodobně nejsilnější skladba kolekce „Blame It On Me“, kde si Gus vypůjčil trochu manýrů právě od svého slavného předchůdce Zakka Wyldea. Levén propůjčil svůj stále neuvěřitelně mladistvý hlas( který hlavně díky své až punkově zabarvené frackovitosti zní možná dnes ještě lépe než před lety) „End Of The Lines“, kde si Gus vystřihl neuvěřitelné sólo.
Za zaznamenání stojí rozhodně i příspěvek Jeffa Scotta Sota, který se představil prostřednictvím neuvěřitelně vzdušné „Summer Days“, ze které skutečně sálá letní atmosféra a také pěvecký vklad Jacoba Buntona, který je známý spoluprací se Stevenem Adlerem (ex-Guns n´Roses) v klasické powerbaladě „Just Can´t Let Go“ (opět slyšíte Wyldeovy postupy v tvrdé mezihře po refrénu). Potěšil i zpěvák švédských Evergrey Tom S. Englund s křehkou „Dreamkeeper“. A k zahození nakonec nejsou ani američtí alternativisté Devour The Day v titulní skladbě.
Na druhou stranu moc toho nečekejte od předáka Steel Panther Michaela Starra v „Redemption“. Stejně jako u jeho domovské kapely se tady sází na jakýsi podivný druh ztřeštěnosti, který mi k jinak vcelku seriózně tvářící se desce jaksi nepasuje. Ovšem jako jediný skutečný přehmat působí „Long Way Down“ se zpěvačkou Alexiou Rodriguez z amerických post-hardcoristů Eye Set To Kill, kde celkové aranže skladby do sebe nezapadají a všechno je až moc zmatečné.
Není to tak dávno, co se na trhu objevilo album projektu Red Dragon Cartel, které vede bývalý Osbourneův kytarista Jake E. Lee. Můžeme proto lehce tvorbu obou kytaristů, políbených Madmanovým šílenstvím, porovnávat. Přestože je Gus o více než dvacet let mladší než Lee, drží se více osvědčených hardrockových schémat a možná mu ubližuje, že nechce více experimentovat s moderními technologiemi, čehož se Lee vůbec nebojí. Na druhou stranu ale ukázal trochu více rozmanitosti. Takže vlastně oba pánové odvedli velice slušnou práci.
|
