Pamatujete na Marcuse Jürgense? Maníka, který před dvaceti lety zpíval v Brainstorm? Tak ten s nahrávkou „Tattooed Woman“, kterou začátkem března vypustili do světa německo-dánští rockeři Miracle Master nemá vůbec nic společného. Je totiž jediným členem kapely Pump, který se nahrávání desky neúčastnil. A na těch zůstavších pumpařích je mi velice sympatické (tedy, netuším, jestli v tom třeba nahrála roli autorská práva), že se se změnou zpěváka dokázali rozloučit se svojí minulostí a s novicem Oliverem Weersem začít pěkně od nuly. Zanikli Pump, ať žijí Miracle Master!
Ne, to nemyslím jako lacinou frázi. Dlouhá léta, strávená u pumpy, jsou totiž na „Pokérované paní“ sakra znát. Z desky dýchá nadhled a lehkost, hráčská vyzrálost a radost (velice živé kytary, jedno zda riffující či skvěle sólující, poháněné čilou a pestrou rytmikou), schopnost napsat povedenou melodii (v těch nejlepších momentech mi z toho lezou dospěláčtí Pretty Maids) a tyhle klady pak násobí i Jornovsky zabarvený suverénní a silný Weersův vokál. Miracle Master provozují poměrně střízlivě zemitý, šťavnatě šlapavý hard-heavy-rock- metal, který sice nemá potřebu útočit na hitovost, ale přesto spolehlivě vtáhne do děje. A řeknu vám, že ani po x-tém poslechu, kdy z konzistentní nálady (a pestrých nápadů) alba nekouká nic, co by působilo výjimečně, si netroufnu prohlásit, že ta pouze střízlivá líbivost a současně určitá syrovost by byla mínusem alba, či snad že by dokonce začala nudit. Naopak, trvalé decentní vzrušení a napětí se ne a ne opotřebovat.
Na téhle maximálně soudržné desce se jen těžko vybírá tip na to, co doporučit k rychlému seznámení s kapelou. Prakticky každá ze skladeb se drží jasně daných žánrových pravidel (výjimkou budiž snad jen vláčně melancholický a emotivní úryvek „Highway To Heaven“) a může být ideálním reprezentantem alba. Když na skvěle zvládnutou hudební abecedu naroubujete hudební vyzrálost a entusiasmus, nemůže to dopadnout špatně. Ta pokérovaná kočička s bouchačkou prostě míří do černého!
|