Dva a půl roku trvalo nezávislákům Deadend In Venice, než se od debutu dobrali k jeho následovníkovi. Za tu dobu protočili v kapele dalšího basáka, ale to je jediná zásadní změna. To podstatné, tedy muzika samotná, sice drobný chuťový odstín nabrala také, ale ten naštěstí není nikterak zásadní. Deadend In Venice si stále drhnou ten chameleonsky pestrý pel mel žánrů, jehož hodně silnou ingredienci (ale ani v tomhle případě bych neměl potřebu označovat ji za základ všeho dění) tvoří Švédskem načichlý melodický death metal, jenom v tomhle kole je drobně vybledlejší než v kole minulém.
Co na mě na „A View From The Above“ zabírá nejvíc, jsou především nápadité, živé a útočně riffující kytary, jejichž melodické háčky fungují naprosto spolehlivě a v okamžicích, kdy až blackově zabzučí, jsou naprosto strhující. Hned v závěsu pak následuje neposedná rytmika, která má přesně ten nakopávající drive, jaký tahle muzika vyžaduje. Škoda jen jaksi „hodného“ zvuku, kterému by sem tam prospěl větší důraz. Bez ztráty kytičky funguje i neohebný chropot Christiana Litzby, který si sice (celkem pochopitelně) drží svojí standardní a prakticky neměnnou linii, ale dokáže svým vokálem vtisknout písním dostatek atmosféry. To, kupodivu, až tak neplatí u nejjemnějšího prvku tvorby Deadend In Venice, zpěvandule Annabell Klein. Ta sice svým měkkým a (s ohledem na okolní dění) až zranitelným hlasem dokáže elegantně podporovat to protékání do jiných stylů (působí přirozeně, když sklouzne k melodickému power metalu i nadýchané gotice a ani to popíkové „lalala“ v „Ocean Of Regret“ nepůsobí nepatřičně), ale stále se nemůžu zbavit dojmu, jako by právě jejím partům chybělo větší vzrušení, gradace, chytlavost.
Vybrat jednoznačné tutovky je sice o něco větší problém, než na desce předchozí, ale osobně bych bez váhání hlasoval pro chameleonskou „A Glow In The Dark“ s explozivně hrubým ukvaltovaným úvodem, kontrastně naředěným optimisticky zpěvnou pasáží a vrcholícím (paradoxně) v uvolněné (a pro Annabell velice slušivé) jemné pasáži a až romantikou vonící houpavá pocitovka „Nothing´s Left in Long-Closed Eyes“, kde je ten kontrast s probleskující hrubou ubzučeností kytar a chropotu maximálně funkční.
Druhé album Deadend In Venice má trochu míň chytlavosti, než prvotina (možná je to jen chybějící moment překvapení, se kterým tahle kapela zaútočila v úvodním kole), ale zároveň se nedá říct, že by ta chytlavost byla vytlačená nějakou pozvolna vyplývající rafinovaností, která by začala fungovat až při opakovaném poslechu a důkladném prozkoumání. To nic nemění na tom, že důvodů k poslechu „A View From The Above“ je stále ještě celá kupa. Jen jsem zvědav, zda Deadend In Venice dokáží do případného dalšího kola sehnat zase nějaké štiplavější koření.
|
