Mostečtí Alchemist mi trochu dělají binec ve statistice. Jejich frontman Mentol si totiž po vydání třetí desky „Alchemy Of Rising“ odskočil do soukromé laboratoře a vyměnil svoje společníky, aby v loňském roce vydal pod zavedenou hlavičkou čtvrté album kapely, nazvané „Evilcrusher“ (které by podle hlášení Alchemist mělo odrážet skutečnost, že ne všechny vybrané ingredience fungují v magistrově dílně tak, jak se očekávalo). A vzápětí poté se Mentol opět vrátil k těm, se kterými svoje lektvary míchal doposud a výsledkem je páté (cosi mě stále svádí tvrdit, že čtvrté…) album, nazvané „Damnation“.
Tento název v sobě nese jistou příznačnost. Pokud si vzpomínáte, v kole dvě a tři jsem žehral nad tím, že stylový kříženec, který Alchemist provozují, čerpající z heavična, thrasovna, silákovna i progresivna vzdává čest kytarovým kouzelníkům a ztrácí dech na upachtěném nevýrazném zpěvu, a zároveň, že nenabízí žádné háčky, na kterých by se dalo aspoň na nějakou delší dobu zachytit. A po prvních třech položkách alba „Damnation“ (je na pováženou, že dvě třetiny z toho tvoří „stěžejní“ část nahrávky, tedy kapitoly songu „Alchemist“) jsem měl sto chutí Alchemist uvrhnout do věčného zatracení. Ono totiž na první ucho a celkový dojem se tyhle hříchy snad ještě znásobily. C o je platné, že instrumentálně to všem klukům šlape velice přitažlivě, co je platné, že zvuk nahrávky je velice čitelný (ona by ta basa v tříčlenném složení kapely byla asi slyšitelná, i kdyby tomu tak nebylo, ale tady si tak příjemně a zněle pobublává, že nelze nechválit), když vokál, nevýrazný, nepružný a jakýmsi zbytečným násilím tlačený kamsi do zbytečného hrubovna zní strašně nezáživně a díky těžkopádným vokálním linkám je tady pocitové mrtvo.
A pak jako by Alchemist konečně našli svůj životabudič. Poslední kapitola skladby „Alchemist“ vytáhne sympatickz melodické přísavky a nachystá půdu pro vrchol alba – atmosférickou „Daimonion“, s civilně uvolněným podmanivým zpěvem, která je natlakovaná napětím a krásně plíživým vzrušením (a dokonce v české verzi jako závěrečná tečka je ještě o něco tajemnější). Ještě i následující optimistická odsýpající nekomplikovaná riffovka „Cleaning Out The Closet“ s opráskle ležérním (tedy alespoň v té silnější části skladby) zpěvem má švih, byť už dojde i na lehké zašmodrchání, ale je to snad jediný případ na desce, kdy snaha vyskočit z přímočaře jedoucích kolejí má něco do sebe. A tím je objev dokonán a Alchemist znovu sklouznu do nechytlavé upracované houževnatosti.
Ale jo, sice se budu dál držet tvrzení, že tahle písňová psí smečka je strašně rozháraná, kdy její půlka táhne jak o život a druhá půlka vytrvale těžce nestíhá s dechem, a stejně tak si budu stát za tím, že ten potenciál, který v kapele je, by charismatičtější zpěvák mohl solidně nakopnout. Ale je to poprvé, co mě Alchemist baví - v rámci celé desky svými instrumentálními schopnostmi a v rámci jednotlivých písní téměř jejich polovinou (i když je položka „Damnation“ započítána dvakrát) alba. Takže u Alchemist je většina věcí při starém. A to, co není, znamená krůček vpřed.
|
