Do šestého kola nastoupili Bonfire již opět jako regulérní kapela, nikoliv jen jako dvojka tahounů, obklopená nájemnými muzikanty. A že to byl lov mimořádně úspěšný a pro Bonfire z hlediska stabilizace kapely velice prospěšný svědčí fakt, že čerstvě zverbovaný basák Uwe Köhler, který se poprvé představil právě na albu „Rebel Soul“ je v řadách Bonfire rekordmanem, kroutící ve společnosti Clause Lessmanna a Hanse Zillera již sedmnáctou sezónu, podobně úspěšný nákup se podařil u bicích, Jürgena Wiehlera čekalo v řadách kapely víc jak deset let a šest řadových alb. U kláves (a že s nimi dokáže krásně rozkošatět atmosféru) a rytmické kytary zakotvil Chris Lausmann, který klukům vypomáhal už v kole minulém.
Největší bolístkou téhle desky je skutečnost, že je jakýmsi nevyrovnaným kompromisem, snažícím se pojmout celou historii kapely (snad jen s výjimkou alba „Knock Out“) najednou. A tak vedle sebe stojí parádní vypalovačky a emotivní balady, které by se neztratily ani v nejsilnějších letech Bonfire, stejně tak jako plytké a až nerockové cajdáčky jako v kole minulém, podivné srandičky a tentokrát i hodně nevýrazná cover verze. Ale vlastně i v tom nepovedeném finále - kdyby si kluci odpustili již zmíněnou utahanou a přes mašinky prohnanou výpůjčku od Cata Stevense a dvě verze jižanské hymny „Dixie“ (to, že Bonfire vždycky tíhli k americkému rocku, na téhle desce ještě zdůraznili ať již samotným obalem, či takhle „tématickým“ závěrem alba) rozhodně by žádná škoda nenastala – je zřejmé, jak Bonfire dozráli a s jakým nadhledem i zápalem dokáží svojí hudbu prezentovat.
Příznivci kapely museli přímo zajásat nad úvodní (tedy alespoň nad její převážnou částí, škoda toho zvolnění před závěrečným nástupem) potemnělou „Wake Up“, do které Bonfire napěchovali všechny své přesvědčivě chytlavé háčky – kousající riff, důrazné bicí, silně melodickou kytaru, plíživě charismatický vokál, narůstající napětí, žhavou atmosféru, špetku přemýšlivosti i slastné uvolnění v melodicky skandovatelném refrénu s dokonale vzrušující kytarovým ocáskem.
V „Lay Your Heart On The Line“ se Bonfire vyšvihli ke svému asi dosud nejdospělejšímu výkonu – nad takhle rafinovanou, suverénní a dráždivou záležitost (na jazyk se mi cpe stavění Bonfire do první linie hard rocku po boku Pretty Maids) s nadhledem, vyzrálostí a dokonalým spojením vzrušujících slok a uvolňujícího refrénu nelze jinak, než smeknout. A když k tomu v baladické „Desire“ Bonfire přihodí okouzlující závan melancholie, výborné podpůrné vokály a bezbřehé emoce, je jasné, že ta svoje dávná kouzla rozhodně nezapomněli.
Škoda, že ten úvodní apel k probuzení se nedotkl většího počtu skladeb. Zbytku desky nelze upřít vyzrálost, hráčský um ani (tu větší, tu menší) přesvědčivost. Jen s tím názvem bych byl o něco opatrnější – o „rebelantskou duši“ se zase tak často zakopnout nedá, v tomhle ohledu Bonfire zůstali tak v polovině cesty. Ale zaplaťpříroda aspoň za to!
|
