Tuhle švédskou hard rockovou kapelu jsem si pamatoval z osmdesátých let. Tehdy měli vcelku slušné desky jako bezejmenný debut nebo následující „Powergames“, a platili tak za docela dobré druho až třetiligové Europe. Pochopitelně 220 Volt byla kapela, kterou musela změna hudebního klimatu začátkem devadesátých let smést. Nebyli nikdy neotřelí, nikdy nebyli ani moc sví a proto je posluchač i vcelku lehce oželel. Přesně definovali tu kapelu, kterou si poslechnete, neurazí vás, ale nic moc si z toho nevezmete, protože ten hudební přínos tam prakticky žádný nikdy nebyl.
Proto je pro mě překvapující, že se tahle kapela vrátila zase zpět a to na studiové bázi. Sice už bez klasického vokalisty Jockeho Lundholma, který ale nikdy nebyl tak charismatický, jako třeba jeho krajan Joey Tempest, takže výměna za Anderse Engberga nijak nebolí. Engberg je slušný zpěvák, který, stejně jako jeho předchůdce, řemeslo zvládá na výbornou, ale jeho barva hlasu není tak jasně čitelná a rozpoznatelná, že by definovala zvuk celé kapely.
Ale dost řečí. 220 Volt jsou tady zpět a teď co tak od nich čekat? Ono je to v podstatě jednoduché. Revival osmdesátých let zatím ještě neodezněl a proto by bylo asi pošetilé po starých bardech chtít, aby se snažili honit nějaké modernější trendy. Proto také celá deska „Walking In Stralight“ jede v těch intencích, jako 220 Volt jeli v osmdesátých letech. Jen dneska to už působí docela archaicky a občas se neubráníte náznaku lehkého úsměvu. Jako třeba v dost otřesné „Broken Promises“, kdy byste při otravných klávesách v refrénu nejradši bedny vyhodili z okna. Moc se nevyvedly ani skladby jako „The Waiting“ s úděsným tancovačkovým refrénem, „Stranded“ (zase ten nefunkční refrén) nebo „Blind“, která si hraje na bohapustou vykradačku Rainbow.
Jistě, jsou tady i lepší věci, mezi ně patří rozhodně titulní skladba, která celé album uvozuje. Potěší i ostřejší kousky jako „Alive“ nebo „Burning Heart“, kdy kapela více hrábne do strun a zbaví se právě toho otřesného tancovačkového espritu. V tu chvíli si i začnete podupávat a říkat si, že přestože je to retro jako prase, není to vůbec špatná deska.
Tohle album by mohlo být pro pamětníky. Mladou generaci rozhodně nezasáhne, protože má až moc těch neduhů, kvůli kterým by měl každý být vděčný Kurtu Cobainovi, že se tahle scéna pořádně pročistila. Její plus je v tom, že má dobrý zvuk, což je dneska ale už normální standard, ale tady trochu vyrovnává tu zaprděnost v osmdesátých letech.
|
