Nebýt pětileté pauzy, spojené s dočasným rozkladem kapely, byla by mezera mezi „Free“ a novinkovým „Double X“ tou dosud nejdelší mezi dvěma studiovými alby Bonfire. Kluci sice toto čekání vyplnili vydáním svého již třetího živáku, tentokrát v akustické podobě (obohaceného o studiovou novinku, věnovanou přírodní katastrofě v Thajsku), ale přesto očekávání toho, jak bude znít nové studiové album, nedávalo fanouškům po předchozích zkušenost spát. K Bonfire se po předchozí živé spolupráci přidal jako stálý člen druhý kytarista Chris Limburg (na desce je ke slyšení i druhý „live“ pomocník klávesák Thomas Streck) a v tomto složení se tak Bonfire vydali vstříc oslavám své dvacetileté existence (upomínku na ní „nenápadně“ propašovali i do názvu tohoto výročního alba).
A „Double X“ lze považovat za poměrně důstojnou procházku po uplynulých dvou desetiletích. Což znamená, že Bonfire nabídnou pár melodických a energických tutovek, stejně tak se nevyhnou nevýrazným a obyčejným kouskům i výletům do neobvyklých oblastí, poměrně úspěšně míchají chytlavost svižného vlasáčkovského metalu se zatěžkaným závanem moderny. A protože „Double X“ charakterizuje uplynulá léta poměrně dokonale, dá se prostým zprůměrováním úspěšnosti předchozích desek dojít i k závěru, že „Double X“ sice na úspěch největších pecek kapely nedosáhne, ale patří k tomu silnějšímu, co kdy parta kolem Clause Lessmanna a Hanse Zillera vypustila do světa.
To nejlepší vypálí Bonfire hned na úvod. Přitažlivým intrem vtáhnou do děje a sílící atmosféry, aby následně explodovali do ostrého a agresivního riffování, nátlakovového zpěvu, dokonalé melodie a úderného refrénu, to vše za podpory hravé rytmiky a perfektně zadrenalinovaného kytarového sóla. „Day 911“ má v sobě až (po těch letech) neskutečný přetlak energie, dávnou spontánnost a živelnost, srovnatelnou (on i ten song má podobnou náladu) se silou dánských Pretty Maids. Téměř podobně silný je i závěr (pomiňme prodloužený bonus) desky. Žhavá vypalovačka „So What“ představuje hodně zajímavou srážku staré melodické jiskry s ostřejšími moderními rysy. Příjemná rockovka „What´s On Your Mind“ se sladce chytlavým refrénem dává jasnou odpověď na otázku, kde je největší síla Bonfire – chytlavé melodie, štípající kytary, charismatický zpěv a rocková uvolněnost. A když Bonfire tuhle kolekci doplní i emotivní baladou (a vůbec nevadí, že ty emoce jsou poměrně temné a se špetkou jedu), je vyhráno.
A to i přes to, že se na desce najdou prosté skladby typu „nenadchne-neurazí“ i vyloženě úlety – relativně kontroverzní „Rap Is Crap“ najednou v náruči tradičnějších nálad kapely nepůsobí vůbec násilně, stejně jako rockec „Bet Your Bottom Dollar“ funguje jako vydařený vtípek – zařadit tyhle dva kousky do experimentu v minulém kole, asi bych se nešťastně držel za hlavu…
Dvacet let své existence uzavřeli Bonfire důstojným a celkem očekávatelným způsobem. Za ta léta už bylo zřejmé, že prognózy o nástupci legendárních Scorpions se nenaplní, stejně tak již bylo více méně jasné, odkud kam mají Bonfire nastaveny své mantinely, kterých se přidržují a jen občas a nenápadně za ně (zpravidla nepříliš úspěšně) nakouknou. Ale na odvážlivce, kteří by tvrdili, že mají Bonfire již dokonale prokouknuté, mělo hned v dalším kole čekat další překvapení.
|
