„The Ballad Of Frankie Lee And Judas Priest“. Když Bob Dylan koncem prosince 1967 tuhle skladbu vydal, nemohl tušit, že v britském Brimighamu je už parta mladíků, kteří chtějí dát dohromady rockovou kapelu a stále jim chybí název. Ve chvíli, kdy se zpěvák Al Atkins spolu s basistou Brunem Stapenhillem o této skladbě dozvěděl, měl najednou po starostech. Kněz Jidáš! To zní pěkně úderně. Jenže Atkinsovi utekli po devíti měsících všichni spoluhráči (kytarista John Perry zemřel při autonehodě) a zpěvák tak musel začínat znovu. Naštěstí tehdy poznal basistu Iana Hilla a kytaristu K.K. Downinga a základ nových Judas Priest byl na světě. To bylo koncem roku 1970. Byl to právě Downing, který nasadil kapele hardrockové vyznění, protože na britských ostrovech právě explodovala hardrocková bomba v čele s Black Sabbath a Deep Purple. Judas Priest chtěli být také takoví. Těm představám ale moc nevyhovoval Atkins. Kapela potřebovala někoho s osobitějším hlasem. Tu se najednou objevil mladý hipík Rob Halford, který přesně takový řezák měl. Měl v sobě sílu Iana Gillana i naléhavost Roberta Planta.
Zanedlouho do kapely přibyl ještě druhý kytarista Glenn Tipton a nitky se už začínaly sbíhat. Nažhavená kapela vpadla dva měsíce po Tiptonově příchodu do studia, když ještě předtím vypustila pilotní singl „Rocka Rolla“. Tento název byl nakonec vybrán i k tomu, aby ozdobil jejich debutové album. To vyšlo v září 1974. Z dnešního pohledu, s odstupem čtyřiceti let, je znát, čím tehdy byli Judas Priest ovlivněni. Hned úvodní skladba „One For The Road“ i přes své charisma, které spočívá zejména v Halfordově naléhavém hlasu, nemá s pozdějším metalovým směřováním moc společného. Jsou tu ještě ozvěny šedesátých let, v úvodním skřípavém riffu slyšíte inspiraci u ranných Deep Purple, kdy u nich působil ještě zpěvák Dave Evans a basista Nick Simper.
V podstatě atmosféra konce šedesátých let se táhne celou deskou. Proto ten podivný riff v titulní „Rocka Rolla“, která má ale vcelku slušný a zapamatovatelný refrén a může působit jako prazáklad toho, co budeme v budoucnu od Judas Priest slýchat. Proto humpolácká „Winter“, přelévající se do sabbathovské „Deep Freeze“, jenž ale moc nenaznačuje, kolik invence v letech příštích tahle kapela ukáže.
Ze zbytku skladeb stojí za zaznamenání třeba taková „Never Satisfied“, která by chtěla být hardrockovou hymnou, ale je v ní tolik nepůvodnosti, že byla předurčena k tomu, aby postupem let zapadala prachem. Navíc použitý fígl s hypnotickým zpomalováním byl v té době také už vcelku ohraný. Lépe na tom je epická „Run Of The Mill“, kde Halford poprvé demonstruje omračující rozsah svého hlasu a pokládá tak základ skladbám typu „Victim Of Changes“ či „Beyond The Realms Of Death“.
Kapela si od desky slibovala mnohé. Ta sice vyšla, ale mnoho poprasku nenadělala. Chvíle Judas Priest ještě nepřišla. Zatím se jednalo jen o kapelu maximálně lokálního významu, která si troufla hrát jen ve středně velkých sálcích a chodili na ní zatím jen orvaní hadráři v kalhotách do zvonu. Vše se mělo v následujících letech radikálně změnit, ale tehdy ještě nedozrál čas. Z dnešního pohledu samozřejmě „Rocka Rolla“, obalem evokující spíše nějakou praštěnou reklamu na nový druh coca-coly, působí trochu úsměvně (vizuálně zejména pak Halford se zrzavou řepou do půl zad), jenže už ve skrytých zákoutích ukazuje, že v téhle kapele potenciál třímá. Ve zkoušce časem však obstát nemůže.
|
