Příští rok to bude dvacet let, co se kalifornští punci Rancid dostali na vrchol popularity. Neopunk byl tehdy v kurzu a jejich deska „…And Out Comes The Wolves“ se trefila přesně do té doby. Rancid sice byli mnohem víc pistolovštější, než prvoplánovitě hitoví Green Day nebo The Offspring, ale tehle boom jim pomohl k platinovému prodeji zmíněné desky. Kapela pak nepochopitelně uhnula směrem k reggae a ska, jako by na albu „Life Won´t Wait“ chtěla ze sebe nálepku souputníků Green Day setřást a říct: Kurva, mnohem radši máme přece The Clash. Jenže tento tah se z komerčního hlediska moc nepovedl a přes nezpochybnitelné kvality desky zahájil Rancid cestu směrem dolů.
Na bezejmenném počinu z roku 2000 se sice Rancid (alespoň z části) vrátili ke svému původnímu výrazivu, jenže jak praví staré moudro, dvakrát do jedné řeky nevstoupíš. Posléze se začaly stále více prodlužovat pauzy mezi deskami a proto letošní novinka „…Honor Is All We Know“ vychází takřka potichu, bez většího humbuku a po pěti letech od poslední „Let The Dominoes Fall“.
Z celého alba mám takový pocit, jako by se Rancid chtěli vrátit právě do doby před dvaceti lety a jsou dvě možnosti, jak tuhle desku vnímat. Buď ji můžete brát, jako že Rancid chtějí oslavit svůj nomen omen „…And Out Comes The Wolves“, anebo album podobného druhu nahráli tak trochu z vypočítavosti, a chtějí zkusit, jestli přece jen na vlně nostalgie nechytnou druhou mízu. Všechno totiž zní, jako by se mělo jednat o mladšího bratříčka staré úspěšné desky, ale tak trochu bez sebereflexe.
Se starým osvědčeným producentem Brettem Gurewitzem tak Rancid předkládají porci uřvaného punku na ploše třiceti minut, do které se jim podařilo vmáčknout čtrnáct skladeb. Těm samozřejmě dominuje rottenovský projev Tima Armstronga a řezavé kytary tohoto hlavního protagonisty a jeho parťáka Larse Frederiksena. Rancid tentokrát vsadili především na údernost a experimenty se ska nebo reggae jsou potlačeny na minimum. A když přece jen začne kapela po něčem takovém pošilhávat v „Evil´s My Friend“ nebo „Malfunction“ (tady je to ale spíše rockabilly), honem rychle se v dalším songu vrátí k ostrému punku, který staví na klasickém modelu 1977, okořeněném hardcorovou zpupností. Proto tady najdete věci jako „Collision Course“, "Already Dead" nebo titulní „…Honor Is All We Know“, což jsou v podstatě reminiscence na hity jako „Roots Radicals“ či „Ruby Soho“ v modernějším a o trochu méně nápaditějším balení.
Dalo by se říci, že Rancid posluchačům předkládají desku, kterou jejich fans chtějí slyšet. Jenže těch záchytných bodů a uvěřitelnosti je tady už méně. Deska tak trochu může působit dojmem, že kapela nařezala těchhle čtrnáct songů jen proto, aby něco vydala a připomněla se tak, že tady ještě je. Zbytečná deska to není, to ne, ale když budu chtít Rancid, tak sáhnu po některém z prvních alb.
|
