Asi by bylo vůči dánským Chainfist podivné porovnávat jejich debutové album s aktuálně vydanou novinkou čistě jako vzájemný souboj producentů, ale vzhledem k tomu, že sestava kapely nezaznamenala za ty čtyři roky, co tyhle nahrávky oddělují, žádnou změnu, třeba to tak od věci nebude. Z jednoho prostého důvodu - rozdíl mezi „Black Out Sunday“ a „Scarred“ je takřka hmatatelný. Buď kapela dostala rozum, vizi, jasný směr, či jiný druh osvícení, anebo prostě producent Michael Hansen dokázal kluky ukočírovat, aby zněli nejen (opět) agresivně, tvrdě a intenzivně (byť na stupnici tvrdosti možná nějaký droboučký dílek ubude), ale také nápaditě, melodicky i (a to hlavně) konzistentně. A to, že se Chainfist v promo materiálech odvolávají na silnou thrashovou čtyřku (ale také na moderní vlivy Mercenary, Volbeat a Disturbed) také není samo sebou, háčky zejména Hetfieldovy party koukají ze „Scarred“ celkem nepokrytě a přitom natolik svěže, že bych se nebál Metallice jen tak cvičně doporučit (když už kutí tu svojí novinku) poslech téhle desky.
Chainfist totiž dokáží šikovně proplétat dávnou příchuť a intenzitu old school thrashových postupů s modernistickou agresí při zachování až nečekané melodické přístupnosti. A když maličko uberou ze svého nátlaku, do kterého pustí jemný odér hravosti, vzrušující proplétání vokálů a silné sbory, vyleze jim z toho hit, jasně chytlavý a přitom nepodbízivý. Takový je „Black Rebel Noise“, ze kterého na mě sálá nakažlivá optimistická páskovitost (jako byste poslouchali mladšího sourozence Idolova „Rebel Yell“, který dokonale vstřebal bráchovu suverenitu a nadhled). O tom, že Chainfist si jsou vědomi síly tohoto songu, svědčí i jeho závěrečná akustická adaptace, hozená do úplně jiného, příjemně hladivého odstínu. Tohle je skvělá demonstrace toho, že ať už navléknete povedenou píseň do jakéhokoliv kabátu, vždycky z ní vyleze její kouzlo.
Základ tvorby Chainfist však pochopitelně leží v přímočaře agresivnější palbě. Masírující sytá rytmika, řezavé kytary i agresivní vokál, nedají posluchači prakticky vydechnout, a co je (v porovnání s předchozí deskou) nejdůležitější, i když Chainfist přechází od divokých nekompromisních ataků k těžkopádnějším valivým pasážím, či až k hrubou emotivností (nenechte se zmást třeba poetickým vybrnkáváním a hladivě civilním vokálem v „Another Day In Hell“ - pro své narůstající napětí je pro mě druhým vrcholem - i tady dojde na řezání do masa) znějícím kouskům, jsou jejich změny a posuny natolik účelné, smysluplné a přirozené, že jejich písně neztrácí vývoj a gradaci, nemotají se v kruhu a jsou zbaveny jakéhokoliv tápání či hledání vlastního směru.
Zůstala bodavá a zneklidňující muzika, zůstala schopnost křížit různé vlivy. Možná Chainfist méně riskují a snaží se klást důraz na soudržnost nahrávky. A když v tomhle kole přidali k téhle „sázce na nejistou jistotu“ také svěží nápady a vymetli jakoukoliv vatu, povedl se jim během čtyř let krok téměř mílový, jehož výsledkem je hodně silná deska.
|
