U2 jsou dnes už spíše, než řádně fungující kapela, instituce. Bono už není ten prototyp rockového frontmana jako v osmdesátých letech, ale spíše byznysmen a politický aktivista, který se rád ukazuje vedle různých státníků (a oni samozřejmě vedle něj). The Edge působí dojmem usedlého tatíka, i když jeho hra je stále inspirativní a na první poslech rozpoznatelná a samotní U2 už svou inovátorskou hudbu rozmělnili v opakování stále stejných postupů.
A přesně tohle je slyšet i na jejich novinkové kolekci „Songs Of Innocence". Tohle je možná největší problém téhle desky. Jasně, že opět slyšíte U2, slyšíte Bona i The Edge, ale také slyšíte to, co jste už slyšeli v minulosti stokrát. Pionýrské časy „October“ nebo „War“ jsou už dávno pryč, stejně jako doba megalomanského tažení světem, kdy byli U2 jednou z nejlepších a nejuznávanějších kapel v pop rockovém ranku, a desky „The Joshua Tree“ či „Achtung Baby“ trhaly prodejní rekordy. To sice není žádná novinka, protože nejpozději od alba „All That You Can´t Leave Behind“ působí U2 jako cokoliv jiné, než novátorská formace, jenž se zalekla vlastních experimentů z časů „Zooropa“ a „Pop“.
Novinka je ještě možná sterilnější, konzervativnější a celkově je hnána co nejvíce na jistotu. U2 se na ní snaží vyvolávat duchy minulosti, ale složit pořádný hit typu „With Or Without You“, „The Fly“ „Where The Streets Have No Name“ jim na novince zoufale nejde. Pilotní singl „The Miracle (Of Joey Ramone)“ tuto funkci neplní ani náhodou a paradoxně vyznívá jako jedna z nejslabších položek alba (a to říkám jako velký fanoušek Ramones…). A jako o vyloženém hitu se nedá mluvit ani o jedné ze zbývajících deseti skladeb.
Spíše jsou to jakési střípky, které nacházíte po opakovaném poslechu. Z něho pak nejlépe vyjde „Even Breaking Wave“, kde je opět (jako jedno z mála míst na desce) slyšet mezi Bonem a Edgem jakási chemie a The Edge předvede jednu ze skvostných vyhrávek z druhu těch, které mu zaručily nesmrtelnost. Potěší pak i zpěvová linka v „Raise By Wolves“ a jakási postpunková atmosféra v „Cedarwood Road“.
Apropo, post punk. Celým albem se táhne právě jeho atmosféra, jako kdyby U2 chtěli navázat na své původní kořeny a tím uzavřít celý kruh.
Když se na „Songs Of Innocence“ díváme v kontextu diskografie kapely, musíme si přiznat nelichotivý fakt, že v žebříčku se tato deska bude nacházet ve spodních patrech. Její půvab ocení zejména skalní fandové (a že jich jsou ještě mraky), ale pro zbytek veřejnosti se bude jednat o trochu tvrdší oříšek. Ještě se najde síla a chuť na pořádný reparát?
|
